KnihaTransgenerační přenos (nejen) traumatu se zabývá přenosem traumatu z holocaustu, ale také depresemi či závislostí

Svitek Tóry, místo původu neznámé, 19. století

Na pultech knihkupectví se objevila nová kniha, která nemá v české odborné literatuře obdoby. Týká se předávání utrpení předků do života jejich potomků. Kniha je věnována především přenosu traumatu z holocaustu, ale nevyhýbá se ani traumatu z období totality. Jejím smyslem je zbavit toto předávání osudovosti a dát mu pozitivní osobní a kolektivní smysl.

Na knize Transgenerační přenos (nejen) traumatu pracovalo dvacet autorů, k nimž patří naši přední psychologové, psychiatři, lékaři a další vědci. Jedním z dvojice editorů je docent Marek Preiss.

„Kniha se jmenuje Transgenerační přenos (nejen) traumatu, to slovíčko nejen je důležité, protože my se hodně věnujeme traumatu, ale pak nás třeba zajímá, jestli se přenáší závislosti, deprese nebo trauma jako historická zkušenost třeba u amerických Indiánů. My jsme se hodně zaměřili na holocaust, to je takový základ té knihy, a z toho jsou různé linky třeba k těm depresím, závislostem, a k jiným tématům.“

A jakým způsobem se vlastně trauma může přenášet z generace na generaci?

„Těch mechanismů je víc. Samozřejmě to první, co nás vždy napadne, je řeč, že se o tom nějakým způsobem mluví, komunikuje. Ale pak je u lidí odvrácená strana a to je to, že se o těch věcech nemluví, což je třeba typické pro holocaust, že nejčastější mechanismus přenosu je právě to, že se o tom nemluví, a děti cítí tu díru, která tam ve vyprávění rodičů vzniká, cítí tu tenzi, i když jí třeba nedokáží verbalizovat. Ale potom jsou další mechanismy, jako je genetický přenos, epigenetika, která (zdá se) začíná vysvětlovat, proč lidé třeba v následující generaci mohou mít představu traumatu rodičů a to trauma je přitom časově vzdáleno třeba celé dekády. Takže se prolínají genetické a epigenetické mechanismy a potom to, co známe z psychologie zvířat a lidí – jako je právě to verbální a neverbální, ale třeba také nápodoba.“

Ke spoluautorům knihy patří i psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová, která uvádí čtyři kazuistiky svých klientů.

„Na těch kazuistikách jsem ukazovala, jak v těch jednotlivých příbězích je ten transgenerační přenos opravdu včetně babiček, maminek, vnuček atd. a to v různých příbězích. Je tam židovský příběh, pak příběh paní z Jugoslávie, kde teď je teprve druhá generace a bude třetí generace poválečná. Je tam i příběh uprchlice z Eritrei a potom příběh člověka z naší společnosti, kde se promítly válka, 50. léta, normalizace, atd. Je to transgenerační přenos, který se týká každého z nás. A do toho jsem dávala svoje vstupy, vzpomínky, to, co mi ta terapie přinášela a přináší, protože jsem také z židovské rodiny a ten transgenerační přenos je tam jasný. Jenom si to u těch klientů víc připomínám, uvědomuji a objasňuji.“

V závěru knihy je kapitola psychoterapeutky Gabriely Dymešové, která se přivdala do židovské rodiny.

„Když se nežidovský partner přivdá či přižení do židovské rodiny, ve které se ještě k tomu o židovství nemluví, se vlastně stává svědkem, i dokonce účastníkem traumatu té rodiny.“

Knihu vydal Rafael Institut ve spolupráci se spolkem Irene.