Kenaanské hebrejsky psané české glosy jsou důležitými doklady o vývoji češtiny
Minulý měsíc se v Paříži konal jubilejní, 10. kongres Evropské asociace židovských studií. Hlavním tématem byly vzájemné kontakty židovské kultury s nežidovským prostředím. Se zajímavým příspěvkem na tomto prestižním setkání vystoupila dr. Lenka Uličná z Židovského muzea v Praze, která současně působí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Více v jejím následujícím příspěvku.
Židé odcházeli ze země izraelské v několika vlnách. První nastala s rokem 586 před občanským letopočtem po zničení prvního jeruzalémského Chrámu, druhá pak v roce 70, kdy byl zničen druhý Chrám. Usazovali se v cizích zemích, a přestože si ponechávali své náboženství a kulturu, přijímali místní jazyky. Jazykem, který Židy spojoval, byla však i nadále hebrejština: středověcí židovští vzdělanci v ní psali své výklady, liturgickou poezii, ale třeba i dopisy. Pro běžnou každodenní komunikaci však nedostačovala.
O tom, že i čeští Židé přijali místní jazyk jako svou řeč, svědčí tzv. kenaanské glosy, tedy české výrazy psané hebrejským písmem, které nacházíme v židovských spisech z 10.- 14. století.
Například v náboženskoprávním textu nazvaném „Or zarua“ neboli „Světlo zaseté“ vysvětluje jeho autor rabi Jicchak ben Moše, jak si připevňovat modlitební řemínky. A protože hebrejské pojmy pro části paže nebyly podle něj jasné, využívá češtinu. Píše, že řemínky se přikládají na paži nad loket, a nikoli do podpaží, přičemž slovo loket a pazucha, tedy podpaží, je v textu zapsáno česky hebrejským písmem.
Nebo jinde, když popisuje nákup masa během svátku, zaznamenal Jicchak ben Moše tento rozhovor: „Ten, kdo bere maso od řezníka ve sváteční den, ať nezmiňuje peníze, ale řekne mu: dej mi polovinu nebo třetinu nebo čtvrtinu. A když nechce víc než za dinár nebo dva, řekne: dej mi půl čtvrtky, to znamená polu kvarty, nebo čtvrt nebo půl čtvrt.“ V hebrejském textu se objevují tři česká slova: polu kvarty a čtvrt a ukazují, že řezník a jeho židovský zákazník spolu mluvili česky. V tomto případě přitom nejspíš jde o nejstarší dochovaný záznam rozhovoru v češtině!
Čeština je v těchto hebrejských textech označena jako „jazyk kenaanský“. Proč? Středověcí Židé často označovali území, národy a jazyky biblickými jmény. Pro slovanská území, na nichž byl rozšířen obchod s otroky, se přitom vžilo označení Kenaan, a to zřetelně na základě významu slova Slovan jako otrok. Tuto vazbu připomínají svými základy ještě dnes anglické a německé výrazy pro otroka: slave a Sklave K tomu se připojil biblický verš z První knihy Mojžíšovy: „Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků!“ - a spojení Kenaan neboli Slované bylo na světě.
Nejstarší doklady jazyka kenaanského jsou bezpochyby staročeské. Od jazykového materiálu, který se dochoval z křesťanského prostředí, se přitom prakticky neliší. Jedinou odlišností je použití hebrejského písma. O samostatném židovském jazyce, jakým se v německém jazykovém prostředí stalo od 13. století jidiš, však v žádném případě hovořit nelze. Jako například francouzští Židé nevytvořili židovskou francouzštinu, tak ani čeští Židé neměli samostatný český židovský jazyk. Kenaanské hebrejsky psané české glosy jsou proto pro nás dnes především důležitými doklady o vývoji češtiny.
