Když ticho mluví
Knižní rozhovor může být nejen zdrojem poznání o určité osobnosti, náhledem do nitra, do vzpomínek, zprávou o předcích i současnících, o cestách minulých a dávno uzavřených i o těch dosud vábících do neznáma. Může být nejen faktografií a specifickým obrazem duše, ale zároveň též zdrojem pozitivní energie vysílané skrze slova. To v případě, že dotazovaným je osobnost originální, poutavá, inteligentní a vnímavá. V případě profesora Martina Hilského jsou všechny tyto podmínky bezpochyby naplněny. I proto je rozhovor, který s ním vedla publicistka Ludmila Korecká, výjimečný, živý a poutavý. Pro čas vánoční je možné jej předepsat jako ingredienci obzvláště chutnou a povzbuzující.
Rozhovor Když ticho mluví si zaslouží jen chválu a kladná doporučení. Tazatelka i dotazovaný jsou naladěni na přitažlivé téma, jakým je výrazná osobnost anglického dramatika světového významu Williama Shakespeara - tolik prozkoumávaná a zároveň stále tolik záhadná postava. Z jeho pera vzešlo třicet osm divadelních her - tragedií i komedií - které jednoznačně patří ke kánonu západní kultury. On sám o sobě je dostatečně vábivým, záhadným a bohatým tématem, aby se jen kolem něj mohlo točit veškeré povídání. V případě toho zapředeného mezi L. Koreckou a M. Hilským je skutečně Shakespeare tím zásadním a čtenáři se může zdát, že se víc dozvěděl o dramatikovi než o jeho překladateli - ten i v textu, stejně jako v případě překladu stojí cudně ve stínu - nikoliv však zastíněn.
Profesor Hilský komentuje, vypráví, sděluje svůj názor a své porozumění, ale ve svých vyjádřeních je jednoznačný a pevný. Netápe, nehledá možnosti a varianty. Svého autora, materiál, jenž převádí z anglické do české řeči, zná do posledního verše, do zákoutí a intimních míst, do záludností i dvojsmyslů. Je jeho adekvátním partnerem, gentlemanem, který se, je-li třeba, drží v potřebné vzdálenosti, ale když je dotázán, s chutí se pustí do vybroušeného monologu. Hilský při vyprávění o sobě i o Shakespearovi mluví k věci, formuluje jasně a srozumitelně, neskandalizuje a nepodléhá módním trendům. Z jeho řeči je zřejmá náročnost práce stejně jako radost, kterou mu činí nevyčerpatelná bohatost tohoto setkání. Navíc z ní vyplývá láska i obdiv Martina Hilského vůči slovu, řeči, fenoménu vyjádření se a projevení něčeho ze sebe.
Z osobního života Martina Hilského čtenář zjistí to nutné - žádné pikantnosti, jen fáze a detaily, z nichž vykročila kultivovaná povaha - rodinné zázemí, studium anglistiky a hispanistiky na Karlově univerzitě, studijní pobyt v Oxfordu, dobrodružná cesta do New Yorku, ale především nakročení překladatelské dráhy a setkání i spolužití se Shakespearem, jehož studuje, překládá, píše eseje k jeho hrám a díky němuž jej v roce 2001 britská královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria.
Lucie Korecká rozvrhla rozprávění do tří oddílů. První, nejosobnější - Přiznám se vám je vzpomínáním na léta studentská i na nelehké prosazování se anglisty na fakultě socialistického státu. Druhá část je zřetelně charakterizována názvem - Hovory skrze Shakespeara. Je ochutnávkou i pozvánkou k porozumění britskému dramatikovi. Třetí oddíl rozhovorů je průzkumem neodbytného ptaní: Všichni se ptají: kdo psal Shakespeara?
Profesor Martin Hilský je průvodcem spolehlivým, přímočarým a zábavným. Pokud se někdo chce vydat do zákoutí divadelních her a sonetů zřejmě nejvýznamnějšího dramatika všech dob, pak si nemůže vybrat lepšího společníka. Jestliže si někdo zamýšlí zpříjemnit vánoční čas četbou poutavého rozhovoru o možnostech překladu, o porozumění a interpretaci, o cestách do Anglie i do Ameriky, o životních snech či principu mužském a ženském, o šašcích, smíchu i pláči, pak je kniha Když ticho mluví tou nejlepší volbou.
Martin Hilský, Ludmila Korecká, Když ticho mluví, Portál, Praha 2007, str. 168.
