Když jdu ke gorilám, cítím něco vzácného
Rozhovor s primatoložkou Danielou Hedwig V zapadlém koutě Středoafrické republiky, v tropickém deštném lese u hranic s Kamerunem a Kongem, se nachází výzkumný camp Bai Hokou. Za plotem z ostnatého drátu, který je jedinou a ne vždy dostatečnou ochranou proti pralesním slonům, je postaveno asi patnáct dřevěných domků určených pro výzkumníky a pygmejské stopaře. V době naší návštěvy tu byla jediná Evropanka: Daniela Hedwig z lipského Ústavu evoluční biologie Institutu Maxe Plancka. Stejně jako my sem přijela kvůli habituované skupině goril nížinných - ovšem už čtvrt roku před námi a téměř na rok.
Ve velmi tvrdých podmínkách se tu věnuješ výzkumu goril. Co tě sem přivedlo a co tě motivuje?
To je velmi těžké říct... Je to něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Samozřejmě, mám ráda přírodu, studovala jsme biologii a zoologii, ale odjakživa jsem chtěla pracovat s gorilami. To je moje jediná odpověď... A je skvělé gorily pozorovat a poznat je osobně, protože každá má svou vlastní povahu. A samozřejmě o nich také zvýšit povědomí, což je velmi důležité, zvláště v případě goril nížinných, poněvadž o nich toho moc nevíme.
V čem spočívá tvůj výzkum?
Zaměřila jsem se vokální komunikaci goril. Mám digitální nahrávací zařízení a po dobu jedné hodiny sleduji vždy jednoho člena gorilí skupiny a nahrávám veškeré jeho hlasové projevy. A k tomu nahrávám data v kontextu každého zvolání.
Co pokládáš za nejzajímavější výsledek?
Pracovala jsme několik let s gorilami horskými a teď jsem tady, abych pracovala s gorilami nížinnými a srovnala vokální komunikaci obou druhů. A hodnotím to jako mimořádně zajímavé! Gorily nížinné jsou naprosto odlišné od horských.. . Jejich zvukové projevy jsou jiné, stejně tak jako jejich chování obecně. Od té doby, co jsem tady, konečně můžu vidět teoretické poznatky v praxi - jak to všechno funguje v přírodě, jak prostředí utváří sociální chování goril. Například horské gorily musí soutěžit o jídlo, protože zůstávají pořád pohromadě, vědí o sobě navzájem, odpočívají společně, probírají si srst. Ale tady to je něco jiného. Samice klidně opustí celou skupinu se stříbrohřbetým samcem, všichni se rozprostřou do různých směrů a nemají tak potřebu bojovat mezi sebou o potravu.
Můžeš popsat, jak vypadá tvůj den v Bai Hokou?
Normálně vstávám v půl šesté, dám si malou snídani a pak vyrážím do lesa. Běžně chodím s dvěma baAckými průvodci. Jdeme vždycky na místo, kde jsme gorily opustili předchozí den a odtamtud pokračujeme až k nočním hnízdům. Kousek od nich vždy najdeme gorily. Hledání zabere tak hodinu, někdy dvě. A když už je najdeme, zůstaneme s nimi celé dopoledne, resp. do té doby, než přijde další skupina, která stráví s gorilami zase odpoledne. Když tedy vyrážím takhle ráno, vracím se kolem druhé hodiny odpoledne a pak ukládám data a dělám spoustu dalších věcí jako je praní prádla, vaření a podobně.
Chodíš do lesa, i když prší, jako třeba právě dnes?
Ne. Musíme vždycky počkat, až déšť trochu poleví. BaAakové, naši průvodci, totiž jinak neslyší slony, takže bychom na ně mohli nečekaně narazit - a to je velmi nebezpečné.
Jaká pravidla je při pohybu v lese potřeba dodržovat?
Jedno z nejdůležitějších pravidel, která tu máme, souvisí s tím, že gorily nesmíme ohrozit běžnými lidskými chorobami. Gorily a lidé jsou si velmi blízcí, ale zdánlivě neškodné lidské onemocnění jako je třeba kašel, chřipka nebo respirační choroby, může být pro gorily velmi nebezpečné. Takže nikdy nejdeme za gorilami, pokud se necítíme dobře, pokud máme náběh na chřipku nebo jsme nachlazení. To je absolutně bez debaty - nikdy nechodíme do lesa, pokud jsme nemocní. A s tím souvisí i to, že si od goril držíme určitý odstup - jsme ve vzdálenosti zhruba sedmi metrů. Obecně platí, že čím častěji za gorilami chodíte, tím lépe je znáte, ale vždycky se v jejich přítomnosti musíte chovat klidně a mluvit jen tichým hlasem. Samozřejmě je potřeba poslouchat průvodce, kteří gorily dokonale znají a mohou tak mnohem lépe číst jejich chování.
Kterou z goril máš nejraději a proč?
Po Makumbovi mám nejraději Malui, to je samice s nejmenším mládětem. Dokáže člověka pěkně vyděsit - pokud se jí něco nelíbí, dá to jasně najevo. Je pořád hladová, a když dorazí na místo, kde ostatní už něco jedí, okamžitě se mezi ně vtrhne a začne je kousat, jako by říkala: "To je moje jídlo! To je moje jídlo!" Je velmi silná a to se mi na ní líbí.
Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek s Makumbovou rodinou?
Vždycky, když ke gorilám jdu, cítím něco vzácného. A asi nejsilnější je, když sedíte vedle gorily a ona se najednou otočí a ukáže vám svá záda. Prostě ví, že ji neohrožujete a že je v bezpečí. Otočí se a přijme vás. To je něco, co je výjimečné, a já jsme vždycky velmi ráda, když se to přihodí. Je to jako být součástí rodiny. Jsem velmi ráda, že je mi dopřáno tohle zažívat.
Makumba jako vůdce skupiny je vždy uprostřed, samice s mláďaty se kolem něj sdružují, aby je ochránil před predátory.
Malui je dominantní samice; pořád myslí na jídlo a pořád všechny kouše. Má nejmenší mládě ve skupině, ročního samečka Tembo. Pak má ještě jednoho syna, ten se jmenuje Mossoko a je tak trochu po ní. Jeho celý den je jen o jídle. Nikdy si nehraje s ostatními mláďaty, pořád myslí na jídlo. Pokaždé ho vidíte jíst, i když ostatní odpočívají.
Bombe, ta se trochu bojí lidí, takže je velmi obtížné ji poznat. Vždycky, když nás vidí, jde pryč a je složité ji následovat. Má také dvě mláďata - dva kluky.
Pak tu máme Mopanbi, nejstarší samici ve skupině. Stáří je na ní už trochu vidět a trochu se podobá šimpanzům. Má malé mládě, Bokatu, které strašně rádo chodí vzpřímeně. Nevím proč, možná to odkoukalo od lidí.
Konečně Kunga je dospívající černohřbětý samec. Patří sice stále do skupiny, ale drží se většinou stranou. Myslím si, že ji brzy opustí.
