Kdy tady budou čestní politici?

Jinými slovy, vláda lidu je při vší bídě to nejlepší, co máme – a to i přesto, že onen lid často vůbec netuší, o čem hlasuje. Jedno mu totiž upřít nelze: má schopnost intuitivně vycítit, že něco není v pořádku, že je cosi „shnilého ve státě dánském“, jak to kdysi dokonale vyjádřil Shakespeare. Navíc má demokracie ještě jednu nespornou výhodu, kterou je střídání politiků. Když jsou dlouhými léty vládnutí příliš unaveni nebo zkorumpováni, dostanou možnost odpočinku v opozici nebo v chládku (podle toho, co po sobě zanechali).

To hlavní tkví ale v základním předpokladu, že člověk je ve své podstatě sice milý tvor, ale když má moc nad jinými, hrozí nebezpečí, že se z něj stane buď milý netvor, nebo rovnou odporná zrůda. I kdyby tedy byl andělskou bytostí, jeho moc se má omezit natolik, aby mohl napáchat jenom částečné škody. Ono rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní vychází z mnoha trpkých zkušeností, kterými ráčili naši předkové projít. Není tedy radno jejich odkaz jen tak hodit do odpadků, jak to učinili například komunisté.

Otázka, která zůstane navždy živá, je ovšem podstata demokracie. Jakkoliv je to zvláštní, různé autoritativní a diktátorské systémy se analyzují lépe, nežli vláda lidu. Naše generace dostatečně ochutnala rozčarování z pouhého zavedení volebních mechanismů. Po pádu bolševika jsme doufali, že samotná možnost volby přinese ovoce. Taky, že přinesla, ale bylo překvapivě kyselé. Společnost neměla obranné látky proti korupci, proti aroganci moci, manipulaci zákonů, ani proti rafinovaným systémům, které v rámci zákona umožňovaly jeho pošlapání.

Ukázalo se, že demokratické mechanismy buď vyrůstají ze zdravého stromu stejně demokratické kultury – a potom dobře fungují - nebo jsou naroubovány na prohnilé prostředí, které se je naučí rychle zneužívat ve svůj prospěch. Přímo okřídleným rčením se stala v českých luzích a hájích parafráze Masarykova „nebát se a nekrást“. Buď se říká „nebát se a krást“, nebo rovnou „nebát se krást“. V takové atmosféře se zrodily iniciativy na výměnu politiků. Voliči díky nim ukázali, že nejsou žádní hlupáci a volebních mechanismů umějí využít nakonec i oni.

Vraťme se ale ke zmíněné demokratické kultuře. Často se debatuje o její podstatě. Jako paradox a současně důkaz její důležitosti se uvádí opět země Churchillova, Velká Británie. Ona sama nemá psanou ústavu, a přece tam všechno funguje jako dobře promazaný parní stroj Jamese Watta. Přitom v dobách impéria, nad kterým – jak známo – slunce nikdy nezapadalo, zanechali Britové v koloniích tolik ústav, že by se z nich dala poskládat hezká knihovnička. Životnost těchto dokumentů byla ovšem často mizivá. Přesněji řečeno, tam, kde Britové zanechali i kulturní stopu, byla větší naděje, než tam, kde kulturní stopa nezůstala.

Je tedy evidentní, že volební mechanismy jsou spíše důsledkem nežli příčinou hlubších kořenů kultury, ačkoliv, ocitnete-li se v pustině, někde se začít musí. Nakolik je zdrojem kýžené kultury víra, nakolik je to výchova a vzdělání, a nakolik jsou potřebné instituce, jež prostředí divočiny zpočátku jen doplňují, ale postupem času ho jako pověstné Boží mlýny sice pomalu, ale zato spolehlivě mění? Konečnou odpověď nikdo nemá – a nejspíš je potřebné všechno dohromady. S jistotou můžeme konstatovat, že je důležité, čemu lidé věří, je důležité, jaké mají hodnoty, je důležité, jakého se jim dostalo vzdělání, a stejně tak je důležité, kolik generací před nimi žilo v demokracii.

A pokud ani tohle všechno nestačí, pak už platí snad jenom okřídlená věta o tom, že v demokracii mají lidé vládu, jakou si zaslouží. Britský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1925 G. B. Shaw ji zdokonalil, když prohlásil, že demokracie je prostě a jednoduše nástroj, sloužící k tomu, abychom neměli lepší vládu, než si zasloužíme. Byl to ale cynik, ten G. B. Shaw.

Jak se tedy dopracovat k poctivé, nezkorumpované, inteligentní a schopné politické reprezentaci? Asi ta změna musí probíhat zdola. Není to tak dávno, co se objevily výsledky pozoruhodného průzkumu supermarketů. Porovnávaly se v něm jednotlivé země, co do počtu drobných krádeží. Prvenství získala (div se světe) Česká republika. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když mi zhaslo světlo na autě a já se vydal koupit novou žárovku. Při hledání správného typu jsem narazil na podezřele měkké krabičky. Měkké byly proto, že si jejich obsah někdo přisvojil.

Tak si představuju, že ten někdo s dobrým pocitem opouštěl hypermarket a říkal si, jak to báječně vymyslel, pak vyměnil žárovku na staré oktávce a zajel do hospody, kde si dal dvě tři piva a se štamgasty zanadával na tuneláře, kteří rozkradli miliardy korun. Jasně, že je rozdíl mezi žárovičkou do staré oktávky a miliardou korun. Máme přece nekonečnou písničku o tom, že pes jitrničku sežral, jen malou, maličkou, a zlý kuchtík ho za to praštil dubovou paličkou. Písnička je vtipná, což o to. Jen si říkám, jestli se v kultuře úspěšně sežraných jitrniček dá čekat něco jiného, než tady máme.

Nastane tedy změna zevnitř, nebo zvenku? Řekl bych, že o to druhé se musíme snažit, ale to první je správně. I zločinci mohou vybírat vůdce smečky seriózním hlasováním – jejich záměry to ale nijak neposvěcuje. Je zajímavé, že starozákonní proroci ani novozákonní apoštolé nenabádali své posluchače ke změně systému. Vedli je ke změně hodnot a myšlení. Snažili se jim ukázat novou „cestu“, která měnila srdce člověka, ale nevedla k okamžitému borcení stávajícího řádu. Proroci vyzývali různě zkorumpované krále, aby se obrátili k Bohu a dobře vládli svému lidu. Apoštolé viděli v duchovním obrácení zdroj nových vztahů mezi pány a otroky. Ani jedni ani druzí nechtěli žádné revoluce, jako by tušili, že jakýkoliv systém se dá zneužít a naplnit zlem, stejně jako dobrem.

Buďme tedy rádi, že máme dar demokracie, ale nečekejme od něj víc, než kolik se v něm skrývá. Chceme-li čestnou politiku, plnou vznešených hodnot, musíme si uvědomit, že to není jenom o volbách a programech, ale taky o jitrničkách a žárovičkách. A potom o tunelech a miliardách. A nakonec nejspíš o spáse našich duší.