Kdy končí Vánoce
Včera, cestou kolem popelnic, jsem potkala několik krásných stromů, které vypadaly jako odstrojené nevěsty, vyťaté z lesa pro potěšení, které přejde dřív než je třeba. Přátelé, kteří šli se mnou, mi vyprávěli, jak jednou našli vyhozený vánoční stromek už na Boží hod. Bylo jim ho líto, tak si jej vzali domů a ozdobili jej, aby mu vrátili Vánoce. Pak jsme se dohadovali o tom, kdy končí Vánoce, jestli tím, že tři králové došli svého cíle, poklonili se svému Spasiteli a vrátili se zase domů, nebo 2. února Hromnicemi.
Tady za podivným názvem svátku a možná pro nás těžko srozumitelnými očekáváními, že svíčky, které se v tento den posvětí, budou chránit domy před hromem a bleskem, stojí příběhy, které v lidové představivosti upadly v zapomnění a vlastně z nich skrze texty písma do našich dob probleskují jen zlomky. Životy dvou starých lidí, kteří se potkávají s Josefem a Marií s dítětem v chrámě po té, co skončily dny jejího očišťování a přinesla Ježíše, aby jej zasvětili Bohu. Spravedlivý muž Simeon a prorokyně Anna smějí zahlédnout a v náručí pochovat toho, jenž dlouhou dobu dával světlo naděje jejich modlitbám. Simeon takto chválí Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy. Světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." (L 2, 29-32)
Touto modlitbou vánoční zvěst došla svého naplnění v lidech kteří pozdvihli své oči a uviděli, co jim Bůh chtěl ukázat. Po pastýřích a pohanech nakonec přicházejí Ti, kdo Bohu zasvětili své životy. Také oni patří k tomuto vánočnímu zástupu. Také v nich něco starého končí a něco nového se začíná, i když jsou staří a i když jejich cest po tomto světě nebude již mnoho. Hromnice nemají tak významné místo v liturgickém kalendáři snad právě kvůli lidovým zvykům, které zřejmě od jedenáctého století svátku zároveň udělaly místo, ale zároveň zastřely jeho smysl. I když svátek Ježíše, světla světa, v jehož blízkosti jsme chráněni před hromy a blesky našich neuspořádaných sil, takový svátek jistě neztratil nic na své aktuálnosti. Po posvěcení vod posvětit také oheň a ukončit vánoční dobu tím, že zažehnu ve svém okně do světa svíci a budu prosit, aby v mém domě byl uctíván narozený Spasitel po celý rok, a aby chránil mé vcházení i vycházení před ničivou mocí všech bouří, takový zvyk by možná mohl vrátit do centra dění to, co tam patří, zasvěcení Bohu.
V Písmu čteme, že Maria s Josefem v chrámě splnili všechno, co jim ukládal zákon. Předstoupili před Hospodina a obětovali dvě hrdličky nebo holoubata. V tento den se znovu dozvěděli cenu věrnosti: On je dán k pádu a povstání mnohých ve svém lidu. Skrze něj vyjde najevo jejich smýšlení, a jako meč pronikne Mariinou duší. A přece je světlem naděje. Přece bouře, kterou projde, očistí vzduch ve kterém zavoní nový život.
Poslání, které člověk dostává v takovém světle, nebývá snadné. A proto není divu, že se minulé generace neshodly, zda slavit lidskou odvahu nebo Boží ochranu. Maria vše uchovávala ve svém srdci, zní Lukášovým evangeliem jako refrén, a to i skrze další sloky, k nichž hledá ztraceného syna a kárá jeho neposlušnost, kdy pochybuje o jeho psychickém zdraví a chce jeho světlo schovat, protože se v něm vyjevuje tolik divných věcí. Maria, jejíž pochyby začínají pochybovat o ní, o jejím vzdálení se z cesty, která kdysi byla tak jasná. Maria, která se vrací zpátky do Ježíšovy blízkosti, jako ta, jež slyší Boží slovo a jedná podle něj. Maria pod křížem, Maria u vzkříšení. Bože dej, ať nás bouře, kterými procházíme, nezničí.
Kdy končí Vánoce. Připravila Ivana Noble