Kateřina Nohejlová: Vzpomínky na robotu (18. 11. 1936)

Vynález a rozmach různých druhů zaznamenávání, uchovávání a reprodukce zvuku (fonograf Thomase Alvy Edisona či gramofon Emile Berlinera) umožnily od druhé poloviny 19. století vytváření ucelených sbírek (fonoték), které se snažily zachovat zvukový obraz své doby budoucím generacím. Pro rakouskou monarchii bylo v tomto směru důležitým počinem zřízení Fonografického archivu při Císařské akademii věd (1899). Ten pro budoucí lingvistické a etnografické výzkumy nahrával hlasy významných osobností a zaznamenával dialekty i lidovou hudbu v různých částech státu. Jedna z „nahrávacích výprav“ zamířila roku 1910 k jihomoravským Chorvatům i mezi slovácký a hanácký lid. Ve stejném roce inicioval indolog Josef Zubatý na půdě České akademie věd a umění (ČAVU) vznik velkého, všestranného a obecně užitečného archivu gramofonického a fonografického. Kvůli nedostatečnému technologickému zázemí v českých zemích však z celého projektu brzy sešlo.

Ovšem po vzniku Československa ideu obnovil fonetik Josef Chlumský. Jednání s fonografickým archivem pařížské univerzity a výrobcem gramofonových desek Pathé o spolupráci s českou stranou ale nepřineslo ani tentokrát hmatatelné výsledky. Úsilí však nepolevovalo a roku 1928 byla založena fonografická komise ČAVU, jež se rozhodla vybudovat sbírku lidové i umělé hudby, nářečí a projevů významných osobností uměleckého a veřejného života. Komise zprvu spolupracovala s firmou Pathé, která v Praze roku 1929 nahrála hlas mnoha vědců a umělců. Záznam byl proveden na voskové kotouče, z nichž byly ve Francii vyrobeny kovové matrice. Ty posloužily následnému lisování šelakových gramofonových desek, které byly do Československa dodány teprve v roce 1931. Toto zdržení i jiné problémy vedly komisi ke změně partnera, jímž se stala pražská firma Esta. Roku 1933 komise kontaktovala také československou rozhlasovou společnost Radiojournal, kde se do předchozího roku nahrával zvuk ještě na tvrzené želatinové fólie. Rozhlasová společnost s majoritním podílem československého státu pomohla roku 1935 se zaznamenáváním lidových písní na Podkarpatské Rusi. Jinak ale Radiojournal mnohá domluvená nahrávání rušil či odsouval.

Dost možná však tyto kontakty s fonografickou komisí inspirovaly v polovině třicátých let samotné pracovníky Radiojournalu k podobným projektům, a to historického a vzpomínkově-paměťového charakteru. Na podzim roku 1936 dokázala zemědělská redakce vyhledat několik velmi starých lidí, kteří ještě pamatovali robotu zrušenou v roce 1848: A víte, že jsou ještě živi takoví lidé? Moderní rozhlasová technika nám umožnila zachytiti jejich hlas a jejich vzpomínky. Nestojí snad teď před mikrofonem, nemluví k vám jako obyčejně z atelieru, ale dojeli jsme si za nimi pěkně sami, natočili jsme jejich hovory na desky, aby zůstaly na památku všem budoucím. Z většího počtu těchto nahrávek byly poté 5. října 1936 v relaci pro školáky odvysílány vzpomínky Jana Petroviče z Voltuše u Rožmitálu (98 let), který však svůj hlas z radiopřijímače již slyšet nemohl, neboť mezitím zemřel, a Kateřiny Nohejlové ze Žleb u Čáslavi (102 let). Vzpomínky této stařenky si patrně vysloužily velký posluchačský ohlas, a tak byla pozvána přímo do vinohradských rozhlasových studií, kde v listopadu 1936 o robotě ještě jednou promluvila. Archivní zvukový záznam jejího projevu je možné si poslechnout v rubrice Dějiny do uší. Žena v obdivuhodně svěžím tempu reagovala na dotazy redaktora a hovořila především o každodennosti robotní práce na poli, možnosti sedláků částečně se z roboty vykoupit a radosti lidí poté, co bylo oznámeno ukončení robotní povinnosti. A nakonec zazpívala dvě dobové protirobotní a protipanské písně.

(Text tohoto článku vyšel původně v listopadu 2021 na stránkách časopisu Dějiny a současnost, a to v rubrice Dějiny do uší, která si klade za cíl popularizovat meziválečnou rozhlasovou historii v českých zemích.)