Karolina Světlá

Johana Rottová se narodila 24. února 1830 v Praze v rodině váženého obchodníka. Ač byla vzdělána v němčině a francouzštině, záhy se vrátila k rodinným kořenům a stala se českou vlastenkou. V tom ji utvrdilo přátelství s Boženou Němcovou i vztah s učitelem hudby Petrem Mužákem, za něhož se roku 1852 provdala.

Od dětství byla přecitlivělá a po smrti dcerky Boženy (1853) se nervově zhroutila. Zotavovala se u manželových příbuzných v Podještědí. Podle manželova rodiště Světlé také zvolila svůj literární pseudonym. Spisovatelkou se stala i její sestra Sofie (Žofie) Podlipská.

Na počátku šedesátých let Světlá prožila citové vzplanutí k Janu Nerudovi, propadnout mu zcela jí ovšem soudobá morálka bránila. Stala se jeho blízkou přítelkyní a první kritickou čtenářkou. Nakonec vztah po manželově zákroku ukončila.

Vědoma si limitů soudobého postavení žen ve společnosti, aktivně se zapojila do ženského hnutí, roku 1870 s Eliškou Krásnohorskou založily časopis Ženské listy, o rok později se podílela na vzniku Ženského výrobního spolku českého a roku 1890 dívčího gymnázia Minerva. Přednášela v Americkém klubu dam a čile se účastnila činnosti řady uměleckých spolků.

Roku 1875 onemocněla oční chorobou, jež se postupně zhoršovala. Svá díla proto diktovala neteři. Poslední desetiletí trávila téměř slepá v osamění pražského bytu za zataženými závěsy. Zemřela 7. září 1899.

Psát začala už v mládí, po vzoru francouzské spisovatelky George Sandové psala sentimentální salonní příběhy o osudech ušlechtilých žen, obětujících se v zájmu vlasteneckých ideálů a morálních zásad (Láska k básníkovi, 1860).

Silné ženské hrdinky prostupují celou její tvorbu – jak prózy pražské, tak vesnické romány a povídky z Podještědí. V ještědských prózách kladla důraz na kolorit kraje, nevyhnula se ani generačně příznačnému zájmu o postavy z okraje společnosti.

Zvláště ve dvou románech dokázala vyhrotit dramatickou zápletku a propracovat psychologii postav tak, že se řadí k vrcholům soudobé evropské realistické prózy (Kříž u potoka, 1868; Vesnický román, 1869). I v dalších románech emancipující se ženské hrdinky zápasí s omezeností prostředí (Kantůrčice, 1876; Nemodlenec, 1878). Výraznou tendencí její tvorby byly romantizující prózy plné tajemství (např. Zvonečková královna, 1872), největšího úspěchu však dosahovala tam, kde čerpala z prostředí, které důvěrně znala.

Z rodinné tradice vycházela i novela Černý Petříček (1876), v níž v rázovitém prostředí pražského Nového Města sleduje tragický příběh lásky.