Eliška Krásnohorská

Na Parnas!, kapitola z knihy Z mého mládí (MP3)

Narodila se 18. listopadu 1847 coby Alžběta Pechová jako sedmé dítě pražského řemeslníka. Kvůli brzké smrti otce žila rodina v nuzných poměrech. Bratři otevřeli rodinu uměleckým zájmům. Alžběta mohla být úspěšnou klavíristkou, ale nemoc kloubů, která ji postihla už v šestnácti letech, jí v této dráze zabránila.

S rodinou žila v Praze a v Plzni, svou kloubní chorobu léčila v českých lázních (zvláště v Bělohradě). Základní vzdělání absolvovala na pražské soukromé dívčí škole, kde později i učila francouzštinu a ruční práce, jimž se vyučila na malostranském Ústavu pro ženské ruční práce.

Ač nemohla založit rodinu, byla velmi činorodá – jak ve své tvůrčí práci, tak v organizační. Své vzdělání a rozhled získala samostudiem, proto po celý život usilovala o rovný přístup ke vzdělání a byla aktivní v ženském hnutí.

Byla redaktorkou Ženských listů (1875–1891), předsedkyní Ženského výrobního spolku (1891–1910) a zakladatelkou Minervy, první dívčí střední školy v Rakousko-Uhersku (1890). Prosadila, aby dívky mohly studovat na vysokých školách. Roku 1922 jí byl udělen čestný doktorát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zemřela 26. listopadu 1926 v Praze.

foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Do literatury vstoupila už ve svých šestnácti letech jako básnířka. Po prvotní hálkovské inspiraci (Z máje žití, 1871) se svými vlastenecky laděnými sbírkami (Ze Šumavy, 1874, K Slovanskému jihu, 1880) podílela na vzniku národního literárního proudu reprezentované časopisem Ruch.

Později ztrácí její lyrika rétorický patos a stává se intimnější (popěvková a reflexivní lyrika ve sbírkách Letorosty, 1887, Rozpomínky, 1896). Národní duch prosvítá i z její romanticky pojaté epiky (Vlaštovičky, 1883, Šumavský robinzon, 1887). Odlišná je sbírka Bajky velkých (1889), satira na soudobý politický život.

Významnou částí její tvůrčí dráhy byly vysoko ceněné básnické překlady (Puškin, Byron, Mickiewicz) a práce na libretech k operám K. Bendla (Lejla, Břetislav, Karel Škréta, Dítě Tábora), Z. Fibicha (Blaník) a zvláště B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Viola), na jehož tvorbu měla velký vliv. V libretech projevila velký cit pro básnický jazyk a jeho zpěvnost, zpracovala náměty původní i převzaté (Shakespearova Viola, Hubička podle Světlé), komické i tragické, historické i současné.

Její vlastní dramatická tvorba však byla tezovitá. Velký ohlas ji přinesla prozaická díla, určená zvláště pro dospívající dívky. Svými poněkud schematickými romantickými příběhy s dívčí hrdinkou a výrazným morálním apelem se snažila nahradit dosud převládající německou četbu. Její Svéhlavička (1899) i Celinka(1902) získala místo v každé dívčí knihovničce.