Karel Čapek a víra
Před nedávnem jsme si připomněli 100. výročí narození spisovatele, dramatika a novináře Karla Čapka. Jeho humanismus a víra v dobro je znát z každého jeho díla, což z něj činí jednu z nejuznávanějších kulturních osobností 20. století. Znalci vědí, že tyto vlastnosti pramenily z jeho neokázalé, o to víc však niterně prožívané duchovnosti.
Karel Čapek byl celou svou duší liberál, pro něhož byla svoboda jednotlivce základní hodnotou. Žádná dogmata ani absolutní pravdy neměly v jeho životě místo. Svou víru nedával příliš v plen veřejnosti. Pokládal ji spíše za občanský postoj, který je lépe žít než o něm mluvit. Proto ji ve svých dílech poodhaloval většinou jen náznakem, říká historik a publicista Josef Lebeda.
„Je to vidě v celém jeho díle, hlavně v tzv. science fictions, kterými směřoval k tomu, co bude. Na konci jeho děl nikdy není konec, ale naděje. A ta je spojena s duchovností.“
Svůj světový názor však Karel Čapek pevně opíral o křesťanství, jehož znalost pokládal za nezbytnou pro každého kulturně gramotného člověka. Že se velmi dobře orientoval v Bibli a dokázal o ní originálním způsobem přemýšlet, to ukázal hlavně v Knize apokryfů, vydané roku 1932. V příbězích jako O deseti spravedlivých, Svatá noc, Marta a Maria nebo Pilátův večer se dívá na známé postavy jakoby z druhé strany a rozehrává fantazii o tom, co se asi mohlo v jejich hlavách odehrávat. Podobně ve fejetonu Lidových novin z roku 1926 uvažuje, kam se poděli pastýřové, kteří se v betlémském chlévě klaněli Ježíškovi, na Velký pátek.
„I bylo by slušno, aby se na Velký pátek proudem valili do Jeruzaléma a mávajíce holemi demonstrovali proti skandální křivdě na muži, jehož příchod vítali na kolenou.“ píše Čapek a pokračuje: „Předně si myslím, že se ani tři králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti; a za druhé bych řekl, že jistě se několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu.“
Byly však chvíle, kdy Karel Čapek vyjádřil svou víru silněji. Svůj vůbec poslední fejeton, který napsal týden před smrtí, věnoval svatému Václavu. Vzpomíná v něm na rok 1916, kdy se modlil za český národ ve svatovítské katedrále a poslouchal chorál, který tam zpívali staří kanovníci. V osudové chvíli pro Československo i pro Čapka osobně píše o svatováclavské tradici, která nese jméno Ježíšovo a které s úctou vyslovoval věřící Masaryk.
Velkou oporou ve víře byl pro Karla Čapka opat strahovského kláštera Metod Zavoral. Jejich přátelství trvalo od začátku 30. let. Po Čapkově smrti se právě Metod Zavoral zasloužil o to, aby měl Karel Čapek důstojný pohřeb. Poté co Národní divadlo i Národní muzeum odmítly dát své budovy pro obřad k dispozici, dojednal strahovský opat pohřeb na Vyšehradě a uložení Čapkových ostatků na historickém Slavíně.
