Kamba
Hu, hu, hu, jmenuji se Kamba a přišla jsem do naší "tak trochu jiné reality show" jako poslední člen několik týdnů po jejím začátku. V Praze jsem ovšem už byla dříve spolu s Kijivu a Shindou, ale jen krátce, od srpna 2001 do srpna 2002. Pak bohužel přišla tisíciletá voda, která zaplavila kus Prahy a také pavilon goril. Nebýt toho, že mi lidé ze zoo zachránili život, tak jsem tady už nemusela být.
Odjela jsem do zoo ve Dvoře Králové, kde jsem si spokojeně žila v partě s mým vrstevníkem, gorilím samcem Tadaem. Ani jsem si nemyslela, že se s oběma samicemi ještě potkám. A na konci minulého roku mě najednou odvezli do Prahy. Prý to pro mne bude dobře, protože tam na mne čeká krasavec k pohledání - Richard.
Narodila jsem se dávno v Africe, asi v kamerunských pralesích. Jako dvouletou mě chytili obchodníci se zvířaty. Zabili tehdy mou matku i další tety a strýčky z naší rodiny, bylo to strašné, ale naštěstí si na to skoro nepamatuji. Na začátku sedmdesátých let, kolem roku 1972, přišlo do Evropy několik velkých transportů goril z této části Afriky a já jsem jednou z nich. Obchodníci mě prodali nejprve do Zoo Lipsko, kde jsem dospěla, od roku 1995 jsem žila v Zoo Duisburg a nakonec v Zoo Dvůr Králové nad Labem.
Možná se ptáte, proč mě tam nenechají i dále. Podle zoologů a kamarádů jsem nesmírně důležitá, prý dokonce nejdůležitější ze všech goril u nás. Tím, že pocházím z přírody, nejsem příbuzná s žádnou jinou gorilou chovanou v zajetí. Bohužel jsem dosud neměla mládě, s Tadaem se nám to nějak nepovedlo, na samce jsem měla smůlu celý život. Kdyby se nám narodilo mimino s Richardem, bude to velká sláva. A já se na to moc těším. Věřím, že přes pokročilý věk není nic ztraceno, zatím se učím hrát si Mojou - je to první mládě, se kterým jsem se v životě setkala. Moc se mi líbí.
Prošla jsem řadou všelijakých zoologických zahrad, kde jsem měla nejrůznější pověst. V Německu jsem například byla známá jako zvíře, které mezi gorilami dělá rozbroje, jako zvíře, které je agresivní vůči ostatním členům rodiny. S tím jsem přišla do Prahy. A tam jsem všechny překvapila. Prý se ze mě stala samice s nejlepší povahou, která tlumila rozpory v nově se tvořící gorilí skupině. A doufám, že tuhle roli hraji i dneska.
Mým mnohaletým partnerem byl stejně starý samec Tadao, který také pochází z divoké přírody. Když jsme spolu byli před povodněmi v Praze, Tadao byl dost nepříjemný a často napadal ostatní členy skupiny. Co jsem měla dělat? Bránila jsem mu v tom, a když už k šarvátce došlo, musela jsem se do toho vložit. Prostě jsem Tadaa zezadu objala a tím mu znemožnila v útoku pokračovat. Ono se dost špatně útočí, když na vás visí pětaosmdesátikilová gorila, a navíc dobře vím, že každé objetí určitě tlumí agresivitu. Právě proto, že jsem fungovala jako důležitý uklidňující prvek, tolik stáli o to, abych se do pražské zoo vrátila.
Jsem jednou z posledních goril v Evropě, která pochází z divoké přírody a má stále šanci se rozmnožovat. Je velká pravděpodobnost, že nejsem příbuzná s žádnou jinou chovanou gorilou. Proto budou moji potomci geneticky hrozně důležití pro budoucnost. Pro chov goril v zajetí a možná někdy v daleké budoucnosti i pro záchranu goril v přírodě. Kamba měla po celý život smůlu.
Říkají o mne také, že jsem vyzrálá samice. Ve třiatřiceti je to pravda, ovšem asi to myslí i jinak. Mám zkušeností na rozdávání, přesně vím, jak se v jaké situaci zachovat, co si můžu dovolit. Nejsem taková zmatkářka jako Shinda, nedělám rozruch ve chvílích, kdy to není potřeba.
