Jiří Schmitzer mezi proudy na Střeleckém ostrově
"Pokud se někam ubírá soudobý český folk, tak Jiří Schmitzer v tom rozhodně nejede..." napsal kdysi nejmenovaný kritik o vystoupení Jiřího Schmitzera. Krom toho, že tato citace slouží jako vděčné číslo Schmitzerových současných koncertních průpovídek, vypovídá o mnohém. Schmitzer se skutečně neveze na vlně současných trendů v domácím folku. Neveze se na žádných vlnách, je těžko popsatelným samorostem, kterého je třeba brát takového, jak narostl. Buď setkání s ním zafunguje, nebo ne.
S osobností Jiřího Schmitzera se pojí spousta paradoxů. Třeba ten, že jeho desky vydává jedna z největších tuzemských (potažmo světových) firem, přestože pokud někdo míří podobným směrem - pokud něco takového existuje - jako on, dostane se s velkým štěstím k renomovanému alternativnímu vydavatelství (nabízí se příklad Jiřího Konvrzka a Indies). Jistě, je tu jeho hlavní životní role poměrně renomovaného filmového, respektive divadelního herce, ale proto lidé na koncerty nechodí ("stává se mi, zejména když hraju venku, že lidé dorazí na setkání se známým hercem..., takoví pak ale znova nepřijdou"). Hudebními kvalitami to také nebude - ne že by svou dvanáctistrunku neovládal dobře, ale ani nic objevného nepředvádí. Uhrančivé na setkání se Schmitzerem je jeho, ať už to zní sebefrázovitěji, charizma. Má ho a dokáže ho dobře prodávat. Kdyby jeho písně zpíval kdokoli jiný, takový úspěch by neměly (orchestr Československého rozhlasu asi věděl, proč kdysi instrumentaci jeho písně na Děčínské kotvě odmítl).
Pro neznalé musí být šokující zejména první chvíle recitálu. Dříve než něco vybuduje, shodí to. Nejen, že nedoříkává věty, ztrácí pointy a přeskakuje mezi tématy (případně čtvrhodinu vypráví maďarskou pohádku "O krásné Meluzíně"); je schopný skončit píseň v půlce, s tím, že dál už se v ní nic podstatného nestane, je schopný nedohrát píseň, protože zapomene, jak pokračuje, zahraje i to, co ještě nedokončil ("tím se liším od ostatních autorů... vlastně ještě jeden složil "Nedokončenou"). Lavíruje na hranici trapnosti, ale trapnosti cílené. V lecčems je blízký Karlu Plíhalovi (kromě průpovídek mezi písněmi i v lyričtěji položených písních), i když je ve svém projevu mnohem akčnější. V tom, jak prodává své "hérectví", se podobá spíše kolegovi z práce - Marku Ebenovi. Je pravý opak Jarka Nohavici - patetickou polohu neustojí, jako textař se nedostává tak hluboko, jako bavič exceluje.
Schmitzerovy koncerty jsou zážitkem, už pro svou ojedinělost a výjimečnost. Jsou dokonalou a "chytrou" relaxací, uvolňují a málokoho, kdo ví, na co jde, odradí. Přesto, vidět jej vícekrát během kratší doby by mohlo znamenat ztrátu kouzla jeho roztomilosti, ztrátu překvapení z point opakovaných historek, zklamání nad zjištěním, že spousta ze spontánního je ve skutečnosti "naučená" (i zde je podobnost s Karlem Plíhalem dost blízká). To například na Nohavicův koncert vícekrát zajít lze.
