Ještě jednou nekontaktní chov zvířat

"Zajímalo by mne, jak ve 'školce' ve Stuttgartu řeší péči o dospívající a dospělá zvířata, a to nejen primátů, ale třeba i velkých kočkovitých šelem. A co se stane s ledním medvídkem Knutem až vyroste? Podaří se jej začlenit zpět do skupiny? Gorilka Kwanza se ke své mamince vrátila, to je však jiný případ..."

Ano, máte pravdu, začlenění Kwanzy do gorilí rodiny v Romagne je opravdu mimořádný úspěch. Protože každý pokus o vrácení uměle dokrmovaného mláděte do tlupy (stáda, hejna) zvířat, kde platí pravidlo že "mládě, které není potomkem dominantního samce, musí být usmrceno", je ohromně riskantní. Samec pochopitelně po několika měsících, co je mládě uměle dokrmováno (případ Kwanzy), dávno zapomene, že se jedná o jeho potomka, takže když mu takového prcka strčíte do klece, zachová se, jak mu velí příroda - mládě zabije.

Z našeho pohledu je to extrémně kruté, ale musíme přírodu chápat. Chování samce je logické, vybojoval si vedoucí postavení, je nesilnější a nejschopnější a tudíž má právo předávat své geny následující generaci.

To, že v Romagne byli schopni mládě vrátit, svědčí o profesionalitě týmu, ale i mimořádně "shovívavém" dominantním samci a velkém štěstí. Nikde není psáno, že u případného mláděte v pražské zoo, o které by se jeho matka nestarala nebo bylo přišlo na svět císařským řezem (v našem případě nejspíš Kamba, pokud bude mít ještě jednou mládě) to proběhne stejně hladce a že se vůbec kdy podaří gorilátko do skupiny začlenit. Vždy to bude strašně riskantní a vždy bude hrozit nebezpečí, že takový mediálně sledovaný prcek zemře přes všechna bezpečnostní opatření jedním úderem Richardovy tlapy. Třeba v roce života.

Vraťme se k původním otázkám. Zvířata ze školek, která jsou uměle odchovávána, se obvykle začleňují do skupin až v pokročilejším věku a nesou si do života cejch neplnohodnotnosti. Mnohá nikdy nebudou nikdy mít všechny přirozené projevy divokých zvířat z přírody, jiná se ani nemusí podařit do skupiny zapojit a budou strádat, protože jejich přirozeným partnerem zůstane navždy člověk, nikoliv příslušních jejich druhu.

Vždycky si vzpomenu na lvici Elsu (knihu či film snad zná každý milovník přírody), kterou se manželé Adamsovi snažili vrátit do přírody. Museli ji dlouhé měsíce dokrmovat, protože si sama nedokázala sehnat potravu, a ona se do tlupy lvů vlastně nikdy plnohodnotně nezapojila.

V zoo to mají uměle odchovaná zvířata pochopitelně jednodušší, protože dostávají potravu na "stříbrném" podnose, ale zapojit se do reprodukce, dokázat si nalézt partnera nebo odchovat vlastního potomka už za ně člověk neudělá.

U miláčka všech berlíňanů, roztomilého ledního medvídka Knuta, to bude možná ještě složitější. Ostatně od začátku upozorňovali mnozí odborníci, že takové uměle dokrmované medvídě by se nemělo vynášet do nebes, protože s ním bude víc problémů než užitku, ale na druhou stranu pro berlínskou zoo se stalo obrovským přínosem, výrazně se kvůli němu zvýšila návštěvnost, stalo se miláčkem a velkou hvězdou.

Dneska, o pár měsíců později, již k němu ošetřovatelé vcházet nemohou a Knut to těžko nese. Má ovšem už tak velkou sílu, že by člověku mohl snadno ublížit. Má před sebou dlouhé roky samoty, než se chovatelé pokusí ho spojit s nějakou samicí. Jestli ji přijme nebo se jí bude bát, protože vůbec nebude připomínat zástupce jeho druhu, tedy člověka (Knut myslím nikdy neviděl medvěda, ale jen lidi kolem sebe a neví, že vypadá jinak), dnes asi nikdo netuší.

Na místě je znovu vzpomenout samečka Ponga, který přišel před povodněmi do pražské zoo. I on vyrůstal mezi lidmi. Trvalo dlouhé měsíce, než pochopil, že není člověk, ale gorila (Marek mu dokonce nosil k výběhu zrcadlo, aby se viděl a pochopil, že je stejný jako ostatní gorily v pavilonu), těžko snášel agresivní projevy ostatních goril, hlavně v té době dominantního samce Tadaa a rozhodně by dal všechno za to, aby se mohl vrátit mezi lidi.

Bylo velkým úspěchem ošetřovatelů, že každodenní mravenčí prací Ponga do skupiny začlenili a kdyby ho nepotkala tragédie, dnes možná mohl skupině velet.