Jedle douglaska
V cyklu o nepůvodních druzích v naší přírodě se blížíme do finále. Je prosinec a to znamená, že nám zbývají již jen dva díly. I tentokrát nás o dalším invazním druhu poučí Jan Andreska, jeho dnešní vyprávění se bude týkat jedle douglasky.
Správně by se měl její název vyslovovat "dagleska", do Evropy ji přivezl pan Douglas, ale v českém lesnické terminologii se vžil název vyslovovaný podle psané podoby. Je to druh jedle, která je u nás již téměř 200 let. Tato jedle se dostala do Evropy v roce 1827, kdy ji právě skotský botanik David Douglase přivezl do Evropy jako parkovou dřevinu. Původem pochází ze Severní Ameriky. Je to strom, o kterém často píše ve svých knížkách Ernest Thompson Seton.
Ale pouze pro okrasu nebyla pěstována dlouho, brzy se zjistilo, že dobře přirůstá a že to je dřevina s univerzálním použitím. Nechal jsem si vyprávění o ní na prosinec proto, že pro naši rodinu to byl vánoční stromeček. Moje máma je z Písku, v píseckých městských lesích byla tato douglaska často pěstovanou dřevinou. Když se jich vysadí celý porost, je nutné z nich vybírat jednotlivé stromy už v mládí - a tak se stromy probíraly a také v Písku prodávaly jako krásné vánoční stromečky.
Já se chci ale také zmínit o jejich využití v parcích, jsou to dlouhověké stromy. Douglaska ve své domovině dosahuje až 100 metrů výšky a ti nejstarší jedinci mívají 4 metry v průměru! Naše douglasky takových rozměrů zatím nedosahují, na to jsou tu příliš krátce, ty nejstarší jsou tu již zhruba od roku 1830. Úplně nejstarší douglaskou, která je v Čechách zaznamenaná, je tzv. Černínská douglaska, která roste v parku s názvem Americká zahrada v Chudenicích. Je to podhůří Šumavy, pocházejí odtud Černínové z Chudenic a tato douglaska dostala jméno na počest Jana Rudolfa Černína, který zmíněný park založil. V jeho posledních letech života se tam právě tato douglaska zasadila. Dnes má už 45 metrů výšky.
Douglaska má zajímavý způsob adaptace. Dobře přežívá lesní požáry. Kdo si prohlédne některý starší strom tohoto druhu, zjistí, že jeho kůra je hodně korková, tedy je podobná korkovému dubu. Korkové buňky mají dvě vlastnosti, pro rostliny velmi důležité - jednak nehoří, to zjistí každý, kdo si zkusí nad svíčkou pálit korkový špunt. Očadí se, zuhelnatí, ale nehoří. A druhá věc, když je korku tlustší vrstva, tak dobře izoluje tepelně. Takže požár pod douglaskovým porostem proběhne, ale stromy to příliš nezasáhne. Také proto se dožívají vysokého věku a dorůstají stometrové výšky. Douglasky v českých parcích jsou dnes běžně staré 100-150 let.
Ještě přidám takovou klasickou otázku - dnes hodně lidí kupuje na Vánoce jedličky. To je jiný druh?
To většinou není douglaska, to jsou jedle dovážené ze Skandinávie. Douglasku v přírodě určíme podle toho, že našim jedlím se rozpadají šišky, takže jedlovou šišku nemůžete najít, najdete pouze šupiny, ta vřetýnka zůstávají na stromě jako svícínky. Douglaska však normálně shazuje šišky. Za šupinami uvidíme takový listen, jakýsi jazýček, měkký a ohebný, který je nejtypičtějším určovacím znakem douglasek.
A má i další rozpoznávací znaky?
Její jehličí je jemnější než smrkové a není na větvičce řazeno do dvou řad, jak je tomu u naší jedle. V Americe roste také v mírném pásu jako u nás, přičemž je to dřevina , která se spokojí i s méně kvalitními půdami a právě proto roste dobře na celé řadě lokalit, u kterých by člověk ani nečekal, že budou vhodné pro jehličnany.
