To je změna!
Stačil jeden jediný měsíc, a z vrásčitého obličejíčku malé(ho) Tatu se stal krasavec k pohledání. Podobně jako u dětí dojde během pár týdnů po narození k vyhlazení krabaté kůže a tvář novorozence se výrazně změní, i u gorilího mimina došlo k velké změně.
Možná si to my, co ho sledujeme každý den, ani neuvědomujeme, ale stačí, když srovnáme obrázky mláděte ze dne narození a z doby o měsíc později. Jako by na nás koukal někdo úplně jiný, nějaké jiné mládě.
Ale je to skutečně Tatu, bez počítačových úprav, zasáhla jen matka příroda. Ze srandovní příšerky je mládě s úžasnou čupřinou černých chlupů na těle. A že se má čile k světu!
Kupříkladu už se prý pokoušelo postavit na jednu nohu. Tak o tom si měsíční lidské mládě může nechat jen zdát. I tady je patrné, že vývoj jinak blízce příbuzných tvorů jako je člověk a gorila se odehrává v odlišném tempu.
To, co si dneska dovolí tříletá Moja, by si asi těžko tříleté dítě dovolilo. Pokud bude Tatu dobře prospívat, prvních nesmělých pokusů o samostatný pohyb se u něho dočkáme někdy po prázdninách. Ale bude pořád blizounko mámy Kijivu, od té se - jak si pamatujeme u Moji - začne vzdalovat až někdy koncem následující zimy. V té době taky začne být vhodným kamarádem pro Moju. Na tu chvíli se těší nejen prvorozené pražské mládě, ale my všichni.
