Jak vypadá židovská bohoslužba
Řád židovských bohoslužeb je pevně vymezen střídáním dne a noci, šesti všedních dní týdne se sedmým dnem odpočinku zvaným hebrejsky "šabat". Židé rozlišují tři základní denní modlitby - ranní, odpolední a večerní.
Podobně jako nejvýznamnější židovské svátky i židovská modlitba má svůj původ v hebrejské Bibli. Synagogální bohoslužba je tak velmi stará. Utvářela se od doby babylónského zajetí v 6. století před občanským letopočtem a její podoba se ustálila v období Talmudu, tedy do poloviny 1. tisíciletí občanského letopočtu.
Pořad modliteb se pak ještě dále obohacoval o zvláštní liturgickou poezii nazývanou hebrejsky pijut. Ta dosáhla největšího rozkvětu v 5. – 8. století, kdy se pijut uplatnil především ve sváteční bohoslužbě. Tradičním jazykem modliteb je hebrejština, některé pasáže jsou aramejské.
Základem židovské modlitby je víra, že člověk může promlouvat ke svému Tvůrci, osobnímu Bohu, jenž vyslyší lidská přání. Hebrejské označení pro modlitbu "tefila" by se dalo opsat jako "myslit, studovat, soudit sám sebe".
Většina židovských modliteb je nicméně složena v 1. osobě množného čísla. Tím Židé vyjadřují, že se cítí být vázáni vzájemným ručením a odpovědností. Vlastní obsah židovských modliteb naznačují další hebrejské názvy: "bakaša" znamená "prosba", "tachanunim" znamená "žádosti".
V hebrejštině však existuje ještě další označení modlitby: "avoda še-ba-lev" neboli "služba srdce". Smysl tohoto spojení vysvětluje například středověký učenec Moše ben Maimon, když praví, že "modlitba bez oddanosti není modlitbou".
V samotné Tóře najdeme 85 textů, které byly převzaty do židovské bohoslužby jako modlitby. Mnohé z nich uvádějí jako své autory význačné biblické postavy. Ze všech biblických textů však zcela zvláštní místo patří žalmům, které prostupují všední i sváteční bohoslužby.
Příkladem může být 90. žalm, zařazený do sobotní ranní modlitby, jak jej do češtiny převedl rabín Efraim Karol Sidon:
Modlitba Mošeho, Božího muže. Pane náš, z pokolení do pokolení byl jsi nám útočištěm. Než hory zrozeny a země a svět se roztančily, ty od věků navěky jsi Bůh. Smrtelníka k sobě obracíš, říkáš: Vraťte se, synové Adamovi! Pro tebe tisíc let je jako včerejšek, jenž míjí, třetina jedné noci. Proudem let jako snem jsme hnáni, sotva si všimneme, že jsme zestárli.
Člověk ráno vypučí a roste, večer je posečen a suchý. Tak byli jsme tvým hněvem zaskočeni, vyděšení z tvého vzteku! A ty sis naše viny naproti sobě postavil, naši dětinskost na světlo svých očí! Všechny naše dny v tvém hněvu uplynuly, naše léta jako ozvěna zanikla! Přitom sedmdesát let je našich dnů, osmdesát při velké odolnosti, jejich pýchou je námaha a klam a člověk je v mžiku skosen a je pryč.
Ale kdo moc tvého hněvu poznal, ví, že bázeň před ním rovnat se mu musí. Počet našich dnů nám poznat dej, abys nám moudré srdce přidal! Vrať se, Hospodine, jak dlouho ještě, než se nad svými služebníky slituješ?!
Nasyť nás ráno láskou a my se budeme radovat a plesat po všechny dny! Dobu radosti podle těch let nám naměř, kdy jsi nás trápil a my viděli než zlo! Kéž tvým otrokům smysl tvého počínání svitne a tvá sláva jejich syny provází! Kéž je milost našeho pána, Boha, s námi, ať se dílo našich rukou daří, ať dílo našich rukou smysl má!
