Jak si s námi povídají
Gorily v pavilonu jako kdyby tušily, že se schyluje k něčemu neobvyklému. Richard si daleko častěji než dříve hraje s Mojou. A když není Richard nablízku, musí se Moja zabavit sama. Již brzy ztratí svá privilegia prvorozeného mláděte. Všechny samice hlavně hodně odpočívají. Nejen těhotná Kamba a Kijivu, ale i Shinda.
Moju stále více přitahují ty "trochu jiné gorily" za sklem. Jde ale skutečnou o mezidruhovou komunikaci mezi gorilou a člověkem? Dr. Daniel Frynta o tom nepochybuje.
"Je to bezpochyby mezidruhová komunikace. Sama komunikace mezi různými druhy ovšem není nic mimořádného. Druh je ta nejmenší jednotka, kterou můžeme rozeznat, a to, že patříme k různým druhům, nic nemění na faktu, že jsme si hodně blízcí a že část našich gest a výrazových prostředků je vzájemně srozumitelná."
Magazín: 65. týden (1. 2. 2007) - Jak si s námi "povídají"
A proč Moja mnohem častěji reaguje na děti?
"Myslím, že je to naprosto jasné," říká dr. Frynta. "Jedná se o výzvy ke hře a projevy hry, hravého chování. Ty jsou mnohem častější u mláďat savců - tedy jak u Moji, tak u dětí."
Děti napodobují Moju a zdá se, že i Moja se občas po dětech "opičí".
"Skutečnost, že člověk napodobuje gesta jiného člověka, je běžná a samozřejmá. To, že to dělá zvíře, ale tak běžné není. Zdá se, že schopnost přímé nápodoby pohybů jiného jedince je vlastně vázána na několik málo druhů a několik málo situací. Jmenovitě na velké lidoopy, naše nejbližší příbuzné."
Má cenu se pokoušet s gorilami v zajetí komunikovat, nebo je vhodnější do jejich života co nejméně zasahovat?
"Zoologické zahrady se snaží se zvířaty komunikovat v běžném provozu, jinak to ostatně ani nejde, je zde ale celkem rozumná tendence nevměšovat se do jejich života, neměnit jejich zvyklosti, abychom z nich dělali jakési domácí mazlíčky. Takže určitě komunikovat, ale nechat jejich svět pokud možno nezměněný."
