Jak se prováděla asanace pražského ghetta
Minulý měsíc uplynulo 120 let od doby, kdy vstoupily v platnost pražské asanační zákony. O důvodech, které vedly k jejich přijetí, a stavu Josefova před asanací jsme hovořili v příspěvku před 14 dny a dnes na něj navážeme dalším textem, ve kterém se zaměřujeme na to, jak se pražská asanace prováděla.
Rozhodnutí pražské radnice vyřešit neutěšené hygienické a stavební podmínky starého Josefova asanací, tedy plošnou demolicí a výstavbou nové čtvrti, padlo v roce 1885. Od té doby byla hledána právní cesta, jak smělý asanační podnik uskutečnit.
V zájmu města bylo zorganizovat přestavbu čtvrti tak, aby nová výstavba proběhla plynule a v co nejkratším termínu. To však předpokládalo získat pro budoucí stavebníky určité výhody formou daňových úlev od státu.
Představitelé Prahy však byli v té souvislosti rakouskou státní administrativou varováni, aby se nesnažili provádět regulaci města na státní účet, takže do asanačního obvodu nechť laskavě zahrnou jen prokazatelně problémová území. Praha tedy využila svoji inundační čáru, tedy přesnou hranici zátopového území. I proto bylo kromě celého Josefova s 260 domy zahrnuto do asanace též 324 domů staroměstských a 20 domů Vojtěšské čtvrti na Novém Městě.
Po několikaletém vyjednávání se státními orgány ve Vídni vznikl návrh asanačních zákonů, které byly schváleny říšskou radou 11. února 1893. Zákon č. 22 vymezil hranice asanačního obvodu a propůjčil městské radě vyvlastňovací právo na dobu 10 let. Zákon č. 23 pak schválil daňové úlevy pro novostavby postavené do 10 let na dobu 20 let.
Z dnešního pohledu napadne leckoho otázka, zda se obyvatelé asanovaných území demolicím nebránili a zda nebyli nemilosrdně vystěhováni na dlažbu. Skutečnost však byla taková, že tehdejší společnost shledávala demolici hygienicky závadné zástavby bývalého ghetta jako nezbytnou.
Milovníci památek byli uspokojeni příslibem zachování šesti synagog, židovské radnice a starého židovského hřbitova. Jejich protesty včetně známého pamfletu Bestia triuphans Viléma Mrštíka se vztahují k jiným lokalitám tehdejší Prahy.
Celé asanační území bylo rozděleno na 38 skupin domů. K určitému datu byli majitelé domů a několika sousedních skupin vždy vyzváni, aby do dvou let svoji nemovitost upravili v souladu s asanačním plánem. Teoreticky tedy mohli na své parcele stavět sami. Tím byl dán i přesný termín nájemníkům a nocležníkům, do kdy si mají vyhledat jiné bydlení, což v tehdejší Praze a v jejím okolí nebyl problém.
Po dvou letech byly domy městem vykoupeny, zbořeny, jejich pozemky nejprve upraveny a sceleny, poté rozparcelovány a prodány stavebním podnikatelům. V prvním desetiletí asanace se stavební práce soustředily na výstavbu hlavní ulice, dnešní Pařížské třídy. Asanační zákony pak byly prodlužovány vždy po deseti letech, naposledy v roce 1933.
Na východě asanačního území kolem kostela sv. Haštala, kde se bouralo až po první světové válce, již původní plán dodržen nebyl. Území někdejšího židovského ghetta však bylo kromě několika vybraných pamětihodností zbořeno celé. Asanace tak znamenala jak ztráty, tak zisky.
Věnovat se jim budeme v našem dalším vysílání za dva týdny.
Autorka pracuje v Muzeu hlavního města Prahy.
