Jak je poznáme? - pokračování
O problémech s rozeznáváním nejen jednotlivých goril, ale hlavně lidí jiných ras, jsme si povídali s profesorem Stanislavem Komárkem z Fakulty humanitních studií UK.
Protože stejně jako nedokážeme dobře rozlišovat Shindu a Kijivu, míváme problémy třeba s rozlišování vietnamských prodavačů na našem tržišti, arabských prodavačů v káhirském souku či třeba indických majitelů rikš. A to přesto, že se s nimi někdy vídáme pravidelně. Horší ovšem je, že velice podobné problémy mají oni s námi, připadáme jim také jeden jako druhý.
"Ten efekt je v podstatě úplně stejný, jako když Evropan přijede do Číny nebo do Afriky," říká prof. Komárek. "První dny se mu zdají tamní obyvatelé velmi podobní. Stejně se vede Číňanovi v Praze. A teprve po několika dnech či týdnech získá vhled do takové té logiky a estetiky jejich obličejů. Podobný, ještě trochu silnější efekt je samozřejmě u jiných živočišných druhů, které jsou nám ale nějakým způsobem podobné. Opičí obličej, třeba v našem případě gorila, je svojí morfologií velmi podobný lidskému, ovšem pochopitelně na první pohled, a teprve určitým cvikem my v tom získáváme nějakou praxi. Koneckonců i zvířata podstatně odlišnější se nějaký ten 'specialista', třeba pastevec koz nebo sobů, naučí rozpoznávat, a takový, byť třeba negramotný pasáček, vám potom odliší a někdy i jménem pojmenuje třeba pět set zvířat, o která se stará, a ihned pozná, že například koza xy není na místě."
Pane profesore, jakým způsobem se stane, že začneme vnímat rozdíly u těch jednotlivých, zpočátku podobných lidí nebo zvířat? Získáme to, čemu se říká vhled. Prostě nějakým způsobem se s nimi seznámíme. Ono se všechno jeví na první pohled nepřehledné. Když někdo, kdo nikdy nestudoval botaniku nebo si neprohlížel květiny, přijde na louku, tak je tam změť nejrůznějšího býlí, a říká si, jak se v tom ti botanici mohou vůbec nějak orientovat. S těmi obličeji je to vzdáleně podobné a tím, že s dotyčným živočišným druhem, třeba s těmi gorilami, přicházíme dnes a denně do styku, jako třeba ti ošetřovatelé, kteří je pravidelně krmí, tak potom jim to nedělá sebemenší obtíže.
Jsme schopni i my, obyčejní návštěvníci pražské zoo, po nějaké době rozpoznat tyto gorily? Přestože s nimi netrávíme ten každodenní rituál, každodenní rytmus? Pochopitelně ano. Schopnost rozeznávat obličej je dána ve větší či menší míře všem lidem, někteří jsou v tom obzvlášť zruční, jiní, třeba já, obzvlášť nešikovní. Ale konec konců, každý se to nějakým způsobem naučí, a pokud těch zvířat navíc není mnoho, jako v tomto případě, tak tomu nic nestojí v cestě. Musíme se na ně prostě se zájmem dívat, to je to hlavní.
Podle jakých faktorů jsme schopni gorily odlišovat? Kromě obličeje, který i u nich má individuální odlišnosti, mají gorily trochu menší bohatství mimických výrazů než lidé, takže ty obličeje se nám zdají trochu víc jako masky nebo takové fádnější. Samozřejmě podstatnou roli hraje velikost, gorily mají poměrně značný pohlavní dimorfismus, takže už rozdíl samec - samice je poměrně značný. Samci mají trochu jiný tvar lebky, v typickém případě také takové to stříbřitě šedé sedlo, pokud jde o dominantní jedince, a každé zvíře skýtá celou řadu znaků, kterých se můžeme nějakým způsobem chytit. Gorily se samozřejmě do té míry neliší celkovou barvou ochlupení, jako speciálně Středoevropané mezi sebou. Ta pestrost, jaká je u nás, kde jsou lidé blonďatí, bruneti, i téměř černí, ryšaví a tak dále, namíchaní v jedné populaci, to je unikátní. Drtivá většina jiných etnik je barevně velmi podobná, všichni Číňané jsou černovlasí a basta. Čili to, co je u nás nějak strašně akcentováno, u těch goril samozřejmě nepotkáme. Ale i tam je odstín srsti u každého kusu trochu jiný.
Mohou se gorily lišit třeba i v hlasovém projevu? Gorily se obecně zas tak příliš hlasově neprojevují. Většinu času vlastně mlčí, což není nejlepší způsob, jak je od sebe rozpoznávat, ale samozřejmě mohou.
A co třeba stylem chůze? Zcela určitě styl individuálního pohybu je velice typický a to je koneckonců u lidí taky. I na vzdálenost několika desítek metrů, kdy ještě nevidíme dobře obličej, říkáme si: Ano, to je přece typický pan Novák. Nezaměnitelný podle celkového stylu chůze. A u těch goril je to přesně tak.
Máte nějaký zážitek z vlastního života, který je podobný našemu tématu? Je to zážitek zcela bizarní. Při druhém měsíčním pobytu v Číně jsem se tam do té míry vpravil do rozeznávání jednotlivých Číňanů mezi sebou, že když jsem se vrátil domů, tak jsem byl, jak bych řekl - přeladěn - na ty asijské obličeje a podařilo se mi několik, i poměrně dobrých známých, samozřejmě Evropanů, nepoznat. Tak během týdne se člověk zase vrátí zpátky do původních kolejí.
Myslíte si, že rychleji si přivykneme na tu novou rasu, kterou poznáváme, nebo se rychleji vrátíme k té staré rase, kterou jsme znali, a tu se naučíme znova rychleji rozpoznávat? To, co jsme se jednou naučili, nebo v čem běžně žijeme, k tomu se samozřejmě vracíme snáze. Ono je to trochu podobné, jako když mluvíme více jazyky, tak pochopitelně ten návrat buď k mateřštině nebo k nějakému jazyku, který známe důkladně, tak je snadnější.
