Jak gorily komunikují
Komunikace lidoopů je studována již desítky let, přesto pro nás stále představuje jisté mystérium. Lidoopí komunikace boří jeden mýtus za druhým, ale odborníci se nemohou shodnout na tom, nakolik je např. gorilí komunikace skutečně "lidská" a jestli si takovou otázku vůbec lidé kladou oprávněně, protože lidoopí řeč není stále prozkoumána do detailů.
U primátů hrají v přežití jedince důležitou roli emoce. Informují primáty o tom, jakým způsobem je nutné adekvátně reagovat na získaný stimul. Gorily svedou mnoho výrazů obličeje, které sdělují jejich momentální stav ostatním členům skupiny. Například hravý obličej s široce otevřenýma očima. Tento výraz můžeme vidět ve skupině pražských goril nejenom u mláděte Moji, ale i u dospělých samic. Jindy mají semknuté rty, prozrazující napětí. Zívání často indikuje stres. Doširoka otevřenými rty a demonstrací špičáků samec vyjadřuje hrozbu. Mláďata mají často vysunutý koneček jazyka, když se snaží soustředit na nějakou činnost.
Kuriózně se chovají západní gorily nížinné - samice a dorůstající mláďata někdy tleskají rukama. To dělají z nervozity, například když stříbrohřbetý samec vydává varovný zvuk, upozornění na potenciální nebezpečí. Vědci v terénu se také naučili tleskat, dávají tak vědět gorilám, že to jsou oni, kdo se přibližuje ke skupině. Toto tleskání včas upozorní zvířata na to, že se blíží člověk, kterého znají. V tomto případě skupina zůstává na místě a neschová se v lese. Stříbrohřbetý samec v takových situacích často jenom jednou zařve. Komunikace se uskutečňuje nejenom postavením těla nebo tleskáním rukama, ale také pomocí hulákaní, chrochtání, kašlání, krkání, říhání, frkání a škytání. Existuje kolem patnácti různých vokalizací, vydávaných gorilami horskými. (M. Bright, 2000).
Gorily na sebe často navzájem nevidí (když např. žerou potravu v hustém porostu), a tak série chrochtání drží skupinu pohromadě. Hluboké říhání nebo dvojité chrochtání je často slyšet, když se gorily krmí, odpočívají, přecházejí houštím i v průběhu jiných sociálních aktivit. Michael Bright popisuje dva typy chrochtání: dvojité zachrochtání s hlubokou druhou částí a dvojité zachrochtání s vysokou druhou částí. Každé dvojité zachrochtání zní u každého člena skupiny jinak, přičemž vysoce dominantní jedinci mají tendenci chrochtat více. Vědci, studující gorily v Africe, se snaží napodobovat mimiku a zvuky, aby mohli gorily lépe sledovat.
Použitý materiál: Bright M., 2000. Gorillas, pp.34-37. BBC Worldwide Ltd.
