Jak chtěla Moja létat

Na jedné straně, za řekou, stála spousta pavilónů, velkých i menších, vysokých i nízkých, všechny s mnoha okny. Z ostatních stran byla zeleň a rybníčky, kde žila nejrůznější zvířata. Ptáci a antilopy a želvy... a taky velikánské kočky. O nich jí táta řekl, že jsou to gepardi a na ty ať si dává pozor. Od babičky Kamby se pak Moja dozvěděla, že tihle gepardi žijí v Africe. Takže asi někde blízko místům, kde se Kamba narodila. Moja se proto často snažila dohlédnout přes výběh gepardů dozadu, kde - jak si myslela - jsou pralesy, ve kterých si jako gorilí holčička hrávala Kamba.

I dnes se Moja hned po snídani rozběhla ven. Utíkala o překot - až se jí nějak zapletly ruce s nohama.

"Jééééé... Uf!" Moja udělala kotrmelec a skutálela se do rákosí u vody. Ještěže do ní nespadla!

Rákosí sice náraz změkčilo, ale i tak Moju bolelo koleno a palec na pravé ruce. Už už se chystala natahovat moldánky - jenže z vodní hladiny zaslechla tiché hlasy. V tom okamžiku na své bolístky zapomněla. Co tam může být? Postavila se a opatrně rákosí rozhrnula. Na vodě se pohupovali dva ptáci. Jeden byl celý hnědavý, ale druhý měl modravá pírka ve křídlech a nápadný bílý pruh na hlavě. Štěbetavě si spolu povídali.

Na výpravě|foto: David Němec

"Haló," zavolala na ně potichounku Moja.

Neslyšeli ji, a tak se ozvala o trošku hlasitěji: "Dobrý den!"

Hnědavý pták otočil hlavu, podíval se na Moju, a lehce šťouchnul zobákem do svého společníka.

"Dobrý den!" oba naráz Moju kejhavě pozdravili a zhoupli přitom hlavami.

Moja se představila a hned se zvědavě zeptala:."Kdo jste vy? A kde jste se tu vzali?"

"Jsme kachny," odpověděla jí ta hnědavě zbarvená.

"Ty jsi kachna," skočil jí do řeči pták s bílým pruhem na hlavě, "já jsem kačer."

Kachna naklonila hlavu ke straně, jakoby svrchu se na kačírka podívala, a pak se otočila zpátky k Moje: "Zastavili jsme se tu, abychom si odpočinuli, ale už brzičko poletíme dál."

"Poletíte? A kam?" podivila se Moja.

"Přece domů," řekla kachna. "Každý rok, Mojo, létáme tam a zase zpátky. Tak daleko, že si to ani neumíš představit."

"Cestujeme až do Afriky," spustil důležitě kačer. "Vždycky koncem léta se vydáme na cestu, přes zimu jsme v teple a na jaře se zas vracíme domů."

Moja se podrbala na hlavě. Nešlo jí to na rozum.

"Ale Afrika je přece tamhle," řekla nesměle a ukázala k výběhu gepardů. "Jen kousíček odtud. Byla bych tam co by dup."

"Rrrcha, rcha, chá," zasmál se kačer. "Že je Afrika tady za rohem... Rrrcha, rcha, chá!"

Na výpravě|foto: David Němec

"Ale Mojo, do Afriky je to veliká dálka," řekla konejšivě kachna. "Pěšky bys tam šla nejmíň rok."

"Kdepak," zakroutil kačer hlavou. "Do Afriky má smysl jedině doletět." Pokynul Moje a zamával křídly.

"Na shledanou, Mojo," rozloučila se kachna. "Musíme domů..." Také si procvičila křídla a pak oba, kachna i kačer, odstartovali. Moja se užasle dívala, jak stoupají do výšky a mizí v dálce.

"Jedině doletět," mumlala si, "do Afriky jedině doletět.. Jo, umět tak létat, to by bylo něco!"

Pomalu se sbírala z rákosí, že si půjde hrát. A vtom ji to napadlo: "A proč vlastně ne? Proč bych se také nenaučila létat? Nejdřív se podívám, kdo bydlí v těch velikých pavilonech se spoustou oken, pak poletím ještě dál a až povyrostu, rozletím se do Afriky. To bude něco! Budu si hrát v pralese, jako babička, když byla malá! Co tam je na stromech prolézaček a lián a jaké jsou na svazích úžasné skluzavky! Jejej!"

Rozběhla se, že to půjde povědět mámě a tátovi a taky babičce a tetě. Vzápětí ale zpomalila. "No jo, jenže co když se jim to nebude líbit? Co když mi létání zakážou?"

Jak chtěla Moja létat|foto: David Němec

Moja se už jen loudala, pak se zastavila a v zamyšlení si sedla. "Kdepak. Až se to naučím, tak jim to teprve předvedu. Ti budou koukat!"

Létat, to se snadno řekne. Ale jak na to? Moja, jak tak seděla, zkusila mávat rukama. Mávala a mávala, pořád rychleji, jenže stéblo trávy by pod ní neprostrčil. Byla na zemi jak přilepená. "Že bych zkusila i nohy?"

Lehla si na záda a mávala rukama nohama, už sotva popadala dech, ale nic. "Hm, tak jinak," zafuněla.

Postavila se na nohy a zas mávala jen rukama. "Kdepak, ani takhle to nepůjde. Musím něco vymyslet."

Unaveně si sedla do trávy a zamyslela se. "Jak oni to všichni dělají? Kachny jen zamávaly křídly a fííí, byly pryč. No, mouchy to dělají taky tak. Vážka, ta je pořád jen ve vzduchu, ta startovat ani nepotřebuje. A co vrabci? - Júúú! Už vím!"

Moja si vzpomněla, jak si vrabci vždycky sednou někam na větvičku, z ní skočí... - a je to, jsou ve vzduchu a letí jim to samo.

"Tak odkud poletím?" rozhlédla se a v tu ránu se rozeběhla k úplně nejvyššímu stromu. Byl suchý a holý, jen na horních větvích zůstávaly zbytky kůry. Moja objala kmen a pokusila se vyšplhat nahoru. Jenže hladké dřevo jí klouzalo pod rukama i nohama, vždycky se dostala jen kousek nad zem a "buch", sjela dolů. "Jen dosáhnout na první větev, pak už to půjde," řekla si a přivlekla ke kmeni dlouhou tyč. Opřela ji o strom, vyšplhala po ní a vyšvihla se na nejnižší větev.

"To je ono! Ale abych se pořádně rozletěla, musím výš." A Moja šplhala výš a výš, větve byly pořád slabší a slabší, na vrcholek už zbýval jen kousíček - a najednou se ozvala rána. Pod Mojou praskla větev!

"Aj - jajaj - ajajaj!" Moja se uhodila o jednu větev do nohy, o druhou do zad, ale třetí se na poslední chvíli chytila a visela jen na dvou prstech, ukazováčku a prostředníčku, vysoko nad zemí. Na létání si už ani nevzpomněla a volala:

"Pomóc! Mamí! Pomóóóc! Mááámííí! Tatí!" Spadnout z takové výšky, to by nebylo jako se skutálet do rákosí! Naštěstí Moju zaslechla Šinda, která si na jarním sluníčku nahřívala bříško a ládovala se čerstvými lístečky. Odkud se to Moja ozývá? Šinda se zneklidněně rozhlížela, jenže Moja nikde.

"U všech bílých goril! Tamhle je!" Šinda se rozběhla pro Kijivu, Richarda a Kambu. "Pomoc! Moja! Pomoc!" Ale to už kolem ní proběhl táta Richard, jedním skokem byl na nejnižší větvi, druhým na půl cesty k Moje, ještě jeden skok a...

"Mojo...," vydechl, když už svou gorilího holčičku pevně držel. "Tak, teď se mě pevně chyť kolem krku." A pomalu s ní lezl dolů, k mámě Kijivu, která si se starostlivým výrazem držela ruce na uších, ke ztěžka odfukující Šindě a ke Kambě, která se chápavě usmívala.

"Mojo, co tě to napadlo?" zeptala se, když byli Richard s Mojou konečně na pevné zemi. Moja s provinilým výrazem vyprávěla, jak se rozhodla naučit létat, jak se chtěla podívat, kdo bydlí v těch velkých pavilonech, a hlavně, jak plánovala doletět do afrických pralesů, o kterých jí babička vyprávěla.

"Že jsi to zkoušela rovnou z takové výšky," podivil se táta Richard, ale když viděl, jak se na něj podívaly Kijivu se Šindou, sedl si k Moje: "Bylo by to krásné, jenže gorily létat nemohou. Zato známe a umíme jiné věci, Mojo. A ty se jich musíš ještě hodně dozvědět a naučit."