Informace jako nejcennější zboží i při povodních

28. únor 2013

Když se v klidných dobách čím dál častěji hovoří o tom, že jednou z nejcennějších věcí moderní společnosti je informace, poslední dny a nejen ty z hlediska záplav kritické ukazují, že v dobách krizových mají informace cenu nedocenitelnou

Řeč není jen o tom, co všechno se díky včasně vyslané zprávě či rychle zprostředkovanému rozhodnutí podařilo zachránit a uchránit. V krizových chvílích vyšlo najevo, co všechno se v souvislosti s informacemi dá zbabrat. Řada vodami postižených jednotlivců i spolků se pokouší prostřednictvím i krajních prostředků, jakými jsou trestní oznámení zjistit celou pravdu o tom, co v pravou chvíli nepodaná informace o skutečné situaci a možných hrozbách, vyplývajících z vzestupu hlad řek, říček i potoků mohla zavinit, nebo jak se na vzniklých škodách mohla podílet. Je jistě normální, že všichni a nejen ti, kterých se záplavy dotkly chtějí vědět, zda se někdy a někde na škodách, způsobených rozbouřenými vodami nepodílelo lidské selhání či lidské pochybení.

Najít pravdu bude těžké a nejspíš, najde-li se někde nyní i bolestné. Ruku v ruce s obavami, zda se na míře škod někde nepodílel lidský faktor a to způsobem, který by byl postižitelný se objevují při nejmenším pochybnosti, zda se lidé a to jak ti, kterých se různá s povodněmi spojená nebezpečí přímo týkala, tak i širší veřejnost dozvídali optimální množství informací, pravda těch důležitých. Pro všechny uživatele metra bude například nanejvýš důležitá informace o tom, jak vlastně k zatopení velké části metra došlo, z těch dosavadních zmínek není moudrý nikdo.

Bylo metro zatopeno proto, že se nějakým způsobem nepovedlo uzavřít všechny tzv. tlakové uzávěry? Prý byly, až na vrata ve dvou tunelech, ke kterým začala protékat voda od jiných už uzavřených tunelů, z takových informací si veřejnost mnoho nevybere. Nebo došlo k prolomení stěn tunelu? - I to by byla zpráva pro uživatele metra víc než zdrcující, neboť - jsem pamětníkem, v počátcích metra jsme všichni byli ujišťováni o jeho nezranitelnosti. Metro bylo, nejméně mou, bolševikem průběžně děšenou generací prezentováno, jako případný protiatomový kryt, jehož tunely jsou schopny zvládnout nikoli jen nějakou "stoletou vodu", ale dokonce i dvacetimetrovou záplavovou vlnu, která by nastala, kdyby "zlý imperialista" rozbil vltavskou kaskádu.

Jestli se ukáže, že teď tunely praskly, nebudu nejspíš jediný, kdo už do metra nikdy ani nenakoukne. Naprostou špičku v matení veřejnosti však tvoří celý soubor informačních výstupů, které se týkají stavů v neratovické Spolaně a všech myslitelných nebezpečí, které tato chemička pro své okolí, jakkoli skvěle je podle všech ujištění zabezpečena, přece jen představuje.

Ekologické spolky, které věru nejsou na světě proto, aby lidi děsily, nýbrž aby se jim kromě jiného staraly o přísun objektivních informací z oblasti životního prostředí k veřejnosti už řadu let upozorňují na tikající bombu, která se v útrobách Spolany-Neratovice skrývá. V posledních dnech je veřejnost ze strany odpovědných pracovníků nejen Spolany, ale i řady státních úředníků všech úrovní informována především o tom, jak se daří ve Spolaně zvládat nebezpečný chlór. Přejděme trpělivě zmínku o tom, že se zatím podařilo přeměnit na chlornan sodný nějakých snad pár set kilogramů, ono se to za nějaký týden podaří i se zbylými asi 15-ti tunami. Jenže, chlor není jedinou smrtelně nebezpečnou látkou ve Spolaně.

V podzemních zásobnících, které podle průběžného sdělení byly buď chráněny protipovodňovými zábranami proti tomu, aby se do nich voda dostala, nebo naopak, protipovodňové zábrany bránily tomu, aby se voda dostala z ohrožených míst, tedy v těchto záhadně zabezpečených zásobnících jsou kvanta rtuti a jedovatých dioxinů. O tom, že úvahy o případných hrozbách, které představují zatopené chemické provozy a to nejen ve Spolaně-Neratovice nejsou plané svědčí i blesková návštěva německého ministra životního prostředí Jirgena Tritina, který jistě do Česka neletěl pro nějakou radu, co dělat při zatopení chemiček a těch je v Německu postiženo na 80 , nýbrž nejspíš proto, aby zjistil, co všechno mohlo Labe ze Spolany do Německa importovat.

Zatopené chemické provozy však vygenerovaly i cosi jiného: Andrej Babiš, šéf společnosti Agrofert, která v pondělí odstoupila od koupě společnosti Unipetrol, čímž narušila vládní plány na privatizaci chemického průmyslu neopomněl mezi tzv. změněnými okolnostmi, kvůli kterým Agrofert od koupě ustoupil uvést škody, jež byly chemickému průmyslu způsobeny povodněmi. Inu, kšeft je kšeft.

rse@rozhlas.cz

autor: Martin Schulz
Spustit audio

Více z pořadu