Haiti a jeho „kultura“
Na Haiti se s humorem říká, že tam žije 60 % katolíků, 40 % protestantů a 100 % vyznavačů náboženství woodoo. Právě o tomto náboženství se díky nynější těžké situaci začalo mluvit. Je to u nás málo známá kombinace křesťanských tradic a afrického animismu. A proč je o něm vlastně řeč?
Extrémy přírody přitahují osoby s extrémními názory. Platí to i pro zemětřesení na Haiti - a ony lidské extrémy jsou jářku zajímavé. Daleko užitečnější je ale skutečná analýza problémů, které katastrofa odhalila.
Když se tedy podíváme na ona krajní prohlášení, narazíme na amerického televizního evangelistu Pata Robertsona, který se proslavil provokativními větami například po teroristických útocích na New York a Washington či po hurikánu Katrína, který zdevastoval New Orleans. Neštěstí těchto měst přičítal jejich morálnímu úpadku. Zemětřesení na Haiti vysvětlil s tím, že na tamních obyvatelích spočívá prokletí od chvíle, kdy uzavřeli smlouvu s ďáblem v touze po vítězství nad francouzskými kolonisty.
Opačný extrém rychle následoval a zrodil se pro změnu v hlavě podobně kontroverzního propagátora ateismu Richarda Dawkinse. Ten prohlásil, že Robertson konečně ukázal krutou tvář svého náboženství a rozčílil se na křesťany, kteří se od něj distancovali, neboť to u nich považuje za pokrytectví. Zda považuje za pokrytectví i humanitární pomoc mnoha křesťanských organizací, to Dawkins jaksi nekomentoval.
Potud extrémy. Když si je odmyslíme, stojí za pozornost pohled známého amerického komentátora Davida Brookse. Ten porovnal katastrofu na Haiti se stejně silným zemětřesením v Kalifornii v roce 1989 – a zeptal se, jak je možné, že při něm zemřelo pouze 63 lidí, zatímco na Haiti statisíce. Prohlásil, že Haiti není pouze příběhem přírodní katastrofy, ale i příběhem chudoby, mizerně postavených budov, špatné infrastruktury a děsivých veřejných služeb. Jeho další otázka zněla: Proč je všechno v tak bídném stavu, když tam dlouhá léta proudily spousty peněz a když má Haiti světový primát v počtu humanitárních organizací na obyvatele?
Brooksova odpověď je jednoduchá: existují podle něj „kultury“, které brání pokroku a Haiti je takový případ. Stalo se například kolébkou náboženství voo doo, podle kterého nemá smysl nic plánovat, protože život je stejně nevyzpytatelný. Haiti potřebuje proto kromě peněz i zásadní kulturní změnu.
Je dobře, že takový člověk jako David Brooks otevřel pandořinu skříňku, která nevypadá politicky korektně. Jeho pozorování totiž (na rozdíl od extrémistů) stojí za úvahu.
