Gorily v mlze naživo 2007
Jako skoro každé odpoledne tak i v předvečer výstupu do pohoří Virunga mohutně pršelo a my se celí nedočkaví připravovali na zítřejší velký den u goril. Za zmínku určitě stojí, že známá antropoložka Dian Fossey právě v této oblasti působila a několik let strávila přímo u goril jejich výzkumem. Film Gorily v mlze tak není pouhá pohádka, ale příběh natočený podle skutečnosti. Díky Dian se gorily horské začaly chránit a dnes jsou na seznamu ohrožených zvířat.
Ubytování, které jsme v této lokalitě byli schopni sehnat, bylo sice s plesnivým pokojem a s nepřiměřenou cenou, to však nebylo to hlavní, co jsme hledali. Naším cílem bylo prožít si své gorily v mlze naživo. Vyjeli jsme 27. 11. 2007 z Kinigy Guest House do kanceláře národního parku, kde jsme se měli nahlásit, a odkud začínala naše cesta za gorilami. Trasa z Kinigy trvala přibližně jednu hodinu a vedla vesnickými kamenitými cestami. Z auta jsme viděli spoustu místních obyvatel, hlavně špinavých, ale veselých dětí, které na nás mávaly. Běžně turisté přijedou ke vstupní bráně, nahlásí své jméno, strážce parku přidělí turisty k určité skupině goril, kterou ten den budou stopovat. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože sezóna byla slabší a my jsme iniciativně rychle zkusili vybrat si svou vlastní skupinu goril, kterou jsme chtěli navštívit. Opravdu do vyšlo. Štěstí se musí pomoci. Výběr padl na Susa. Je to největší skupina, která má přibližně 40 členů. Vycházeli jsme jen pouze ve třech, ještě s jedním Američanem. Před tím, než jsme vydali na pochod, obdrželi jsme dřevěnou hůl, aby se nám lépe šlapalo do kopce, a základní informace o tom, jak se máme chovat v blízkosti goril: - nebušit si do hrudi - nefotit s bleskem - neutíkat - nedívat se gorilám přímo do očí - stát vždy minimálně 7 metrů od gorily
Po krátké instruktáži jsme konečně vyšli. Stopování mělo podle všeho trvat cca 2-3 hodiny. Každý den, ještě za svítání, vychází stopař, který zjišťuje, kde se právě gorilí skupina nachází. Potom předá informaci průvodci, který šel s námi a který nás měl správně ke skupině dovést. I tentokrát to vypadalo, že skupina je daleko. Začali jsme prudce stoupat bambusovým lesem - my, průvodce a skupinka vojáků. Asi za hodinu jsme ještě nepřipraveni začali tušit, že přijde náš okamžik. Průvodce, který zná skupinu Susa velmi dobře, nás najednou upozornil, že se máme zklidnit, odložit si nepotřebné svršky do trávy a přiblížit se ke gorilám.
To, co jsme viděli se nedá skoro ani popsat. Vstoupili jsme mezi rodinu několika desítek goril různě starých a velkých. Byla to neuvěřitelná podívaná. Proti nim jsme byli tak malí a zranitelní. I když to gorily věděly, tvářily se, že nás ani nevidí a prožívaly si svůj normální den. Některé gorily odpočívaly, jiné zrovna svačily, matka kojila své mládě, mladé gorily si hrály jako lidské děti - prostě normální život ve velké rodině. Měli jsme štěstí a vzhledem k tomu, že nás bylo málo a měli jsme skvělého průvodce, dostali jsme se ke gorilám mnohem blíže. V některých situacích jsme byli i metr od nich. Zvláště v jedné situaci jsme byli možná až příliš blízko. Sedla jsem si ke stromu, v klidu pozorovala dění kolem sebe a pořizovala snímky. V jednom momentě se stříbrohřbetý samec, který mohl vážit tak kolem 250 kilogramů, zvedl a mířil si to rovnou ke mně. Pomalu jsem se zvedla a podle instrukce z rána a zároveň za stálého upozorňování průvodce, jsem se snažila pomalu ustupovat. Nešlo mi to ale nejlépe, protože bych nejraději utíkala, co by to šlo. Gorila přišla až ke mně, zvedla svou tlapu a odstrčila mě. Nic se nestalo, jen jsem sjela trochu z kopce, protože jsem stála ve stráni. Průvodce nás uklidňoval, že samec nechtěl vůbec ublížit, pouze mi jemně naznačil, kdo je tady pánem a že hájí své místo. V očích průvodce byl vidět trochu strach, ale věřím, že měl pravdu a že gorily určitě lidi bez příčiny nenapadnou.
I po této zkušenosti jsme se cítili mezi gorilami výborně. Dokonce i náš vyměřený čas 60 minut se protáhl díky našemu průvodci o několik minut. Průvodců je několik a všichni se střídají u všech gorilích skupin, tzn. znají všechny gorily v oblasti. Proto mohou při pozorování goril podávat i výklad o tom, co která z goril zrovna dělá, jak je stará, co má ráda apod. Pokud si nejsou jistí, o kterou gorilu se přesně jedná, poslouží jim poznávací znamení - nos goril a rýhy na něm a kolem něj. Je to jako otisk prstu, každá gorila má své typické a jedinečné rýhy. Pokud se zdá, že gorily jsou nervózní a něco se jim nelíbí, průvodci je uklidňují typickým mručením. I náš průvodce několikrát na členy skupiny Susa mručel. Nejvíce byly gorily zneklidněny, když se pro samé hry a denní práci dostaly kolem nás do kruhu. Pokládaly to za ohrožení svého teritoria a zbystřily. Průvodce nás z kruhu nenápadně vyvedl, zamručel a bylo zase vše v pořádku.
Všichni tři v naší výpravě jsme byli u goril poprvé a vzácně jsme se shodli, že tato návštěva byla naším největším cestovatelským zážitkem. Zvláštní bylo, že ačkoli jsme se dostali do naprosté bezprostřední blízkosti těchto zcela úchvatných zvířat a všichni jsme cítili jejich potenciální obrovskou sílu, nikdo z nás nepociťoval strach. Mnohem více nás zneklidňoval ozbrojený doprovod, který čítal tři velmi dobře ozbrojené vojáky, kteří byli připraveni zasáhnout prý v případě náhodného ohrožení zbloudilými buvoly. Při naší návštěvě u goril jsme si uvědomili mnohem silněji než kdy jindy, kdo je pro naši planetu největší hrozbou. Gorily to nejsou určitě...
