Gorily v Bwindi - 3. část
Poznáváme celou skupinu Mubare Blíží se černohřbetý samec! Všichni jsme si dle instrukcí "sedo-lehli" na svah, aby byla pěšina volná, a za chvíli pod námi prošel samec Wagaba. Po dvou metrech odbočil z cesty, lehl si do bylin a začal s velkou noblesou a rozvahou natahovat své dlouhatánské silné ruce a trhat stonky, z nichž pak okusoval velké šťavnaté listy.
Mezitím část skupiny stoupala po příkrém svahu asi 5 metrů nad pěšinu a fotografovala jiné procházející mládě, odrostlého samečka jménem Marayika, následované dospělou samici Kashongo s dosud nepojmenovaným půlročním mládětem, které jí velmi poslušně sedělo za hlavou na krku a dívalo se na nás velkýma černýma nevinnýma očima jako na zjevení. Ti z nás, kteří se nedrali směrem vzhůru a vyčkali na pěšině nad černohřbetým samcem, neprohloupili, protože Kashongo i se svým mládětem téměř neslyšně sestoupila na pěšinu. Zahlédli jsme ji, jak si mládě rozvážně odnáší, před ní šel Marayika, pravděpodobně její starší potomek. Kashongo se na nás jen krátce podívala a šla důstojně dál.
Otočili jsme se a uviděli na stromě porostlém liánami Muvambi. Vlastně stále nechápu, jak se může chlupatá koule velikosti medicinbalu udržet na tak křehce vypadající vegetaci. Muvambi se usilovně živil mladými výhonky a pranic se o nás nezajímal. Nejprve k nám byl zády, pak se ale otočil a pozoroval nás svýma tmavýma očima, aniž by zmírnil tempo konzumace listí. Po chvíli vyšplhal na jiný strom, kde se mistrně držel větve, a pokračoval ve vyhledávání vegetariánských pochoutek.
To už ale naši průvodci hlásili, že se blíží stříbrohřbetý samec. Abychom jej v husté vegetaci dobře viděli, odstranili mačetou několik lodyh zeleně. Svou neskutečně krásnou klidnou tvář držel po gorilím způsobu mírně odvrácenou a hnědé oči nás nenápadně sledovaly (přímý pohled z očí do očí u goril znamená výzvu k útoku). Ale ani nyní jsme samce nevyrušili z jeho činnosti. Jako ostatní gorily právě konzumoval svou druhou snídani. Jeho jméno Ruhondeza (Ten, kdo spí sám) je trefné, protože dospělí samci goril opravdu na rozdíl od samic a mláďat spí sami. Vedle Ruhondezy se objevila druhá dospělá samice Kashundwe. Obě gorily spolu šly chvíli po cestě a pak se zastavily každá u své byliny. Naposled jsme se podívali na černohřbetého samce Wagabu, který si pochutnával na bujaré vegetaci. Pak nám průvodci oznámili, že hodina vypršela. (Denně smí každou skupinu goril pozorovat jen jedna skupina návštěvníků maximálně 1 hodinu). Bylo přesně 11 hodin dopoledne a my jsme poslušně a bez hlesu gorilí rodinu opustili. Uvědomila jsem si, že bez průvodců bychom gorily nikdy neviděli, i kdybychom od nich stáli jen několik metrů. Vegetace byla tak hustá a gorily se pohybovaly tak tiše! Jedinými zvuky, které by je mohly prozradit, bylo občasné prasknutí větviček a lodyh. Protože jsme byli velmi blízko, uslyšeli jsme i několikrát zvukové projevy související s trávením, velký černohřbetý samec také za sebou zanechal uprostřed cesty svůj čerstvý, velmi nepřehlédnutelně "vonící" trus, který se stal ihned objektem fotografů a všudypřítomných much.
Sestoupili jsme celí nadšení poměrně snadno a rychle níže do lesa, kde jsme alespoň na dálku, vyskytujíce se dál ve stejném biotopu, společně s gorilami poobědvali. Uvědomila jsme si, jaké jsme měli štěstí, že nepršelo a naše gorily trávily část dne na málo zalesněném svahu. Bylo velmi dobré světlo na fotografování, a tak se ti z nás, kteří měli notebooky s plnými bateriemi, část následujícího odpoledne radovali nad svými snímky. Ale nepředbíhejme. Postupně jsme sešli ze svahu, někteří si zakoupili přímo na kopci sošky a masky goril od vesničanů a pomalu kráčeli měkkou krajinou. Stále jsme se otáčeli ke svahu, kde právě teď obědvají nebo odpočívají "naše" gorily. Na závěr cesty jsme ve výchozí stanici obdrželi velmi pěkné diplomy za úspěšné absolvování putování po gorilí stezce.
Až pozdě odpoledne dorazila druhá skupina, která po strastiplném lezení přes kopce našla velkou skupinu goril. Nadšení jim sršelo ze tváří a neustále nám vyprávěli o setkání se samcem vyhnaným ze skupiny, s druhým, který bubnoval do prsou, a se samicí hrající si asi s jedenáctiměsíčním mládětem. Zatímco naše skupina po večeři dlouho do noci švitořila, kolegové z druhé skupiny zmizeli v mlze.
Dnes žije v národním parku Bwindi asi 350 horských goril, z nichž je 115 v 6 rodinách postupně navykáno na turisty. Rodina Mubare (má 7 členů) byla turistům ukázána již v roce 1993, tlupa Habinyanja (má 23 členů) v roce 1998, skupina Rushegura (má 18 členů) v roce 2002, rodina Nkuringo (má 20 členů) v roce 2004, skupina Bitukura (má 13 členů) je zatím poslední otevřená pro turisty a připravuje se rodina Shongi s 34 členy.
Dalšího dne jsme brzy ráno vyrazili na zpáteční cestu, která tentokrát vedla přes národní pak Elizabeth, kde jsme alespoň krátce zahlédli vodušky kob, vodušky jelenovité, buvola kaferského a dvě tlupy paviánů. Smutně jsem vyfotografovala nádherný biotop, který ještě před pár desítkami let obývali severní bílí nosorožci. Ale to už je jiný příběh.
