Gorily se vrátily do hlavní expoziční místnosti
Dnes krátce po půl desáté dopoledne se gorily konečně dočkaly a po mnohadenní přestávce se mohly vrátit do hlavní expoziční místnosti (obývacího pokoje) svého pavilonu. Jaké bylo ovšem jejich překvapení, když spatřily zcela nové vnitřní uspořádání. Všichni členové gorilí skupiny si toho všimli okamžitě, ale každý reagoval trochu jinak.
Nejodvážnější byla kupodivu samice Kijivu s malým Tatu a také Shinda, ale v jejím případě se to docela předpokládalo. Kijivu si celkem suverénně vylezla na špalky uprostřed expozice a zaujala svůj typický posez s rukama na uších. Shinda klidným krokem obešla skupiny stromů a na vyvýšeném pařezu našla hromádku připraveného krmení. Tím její vztah k nové vnitřní dekoraci nabral pozitivní rozměr. Moja se nechala přivézt na hřbetu Kamby a když viděla, že s pavilonem není vše úplně v pořádku, trochu úzkostlivě se rozhlížela a odmítala slézt na zem. Kamba se držela raději při kraji, tedy u skel do návštěvnického prostoru, kde se jí to zdálo být nejvíce podobné starému uspořádání - jako by vycítila, že má v tu chvíli odpovědnost nejen za sebe, ale i za malou Moju.
Richard, to byla kapitola sama pro sebe. Dlouhou dobu se odmítal vzdálit z prostoru kolem okénka do přípravny a novou dekoraci si prohlížel s jasně čitelnou nevraživostí v pohledu. Nejeden experiment, které jsme v rámci Odhalení uspořádali, potvrdil, že Richard nevyhledává zavádění jakýchkoliv novot do pavilonu. A tohle bylo na něj příliš. Dokonce se ani nehnal po samicích, i když viděl, že se díky své odvaze dostaly k bohatým přídělům potavy. Paběrkoval pár kousků zelí v dřevité vlně u vchodu a dělal, že je vlastně sytý a potrava mu nic neříká. Po dvaceti minutách se Shinda i Kijivu s novým prostředím skamarádily do té míry, že si troufly přejít po vodorovném laně vysoko nad zemí. Kijivu objevila krásné místo na klidné posezení s mládětem v náručí. Je jím "trojrozvětvení" jednoho kmene zhruba metr nad zemí. Kijivu si položila nohy na dvě větve a o třetí se bezpečně opřela. Vydržela tak dlouhou chvíli a není pochyb o tom, že toto místo se stane oblíbeným. Až po půl hodině si Moja dodala odvahu a slezla z Kambina hřbetu. Za chvíli už objevila svisle visící lana (vzdáleně připomínající pralesní liány) a s chutí si na nich zašplhala. Jen Richard zůstával zaražený. V první hodině žádná z goril nenašla odvahu, aby prozkoumala dřevěnou stavbičku, mající vzhled malého přístřeší, která se objevila na místě původních Richardových špalků.
Zrekapitulujme si tedy, co se v pavilonu objevilo nového:
- kmeny stromů mají slabší průměr než měly ty předchozí
- i kdyby však praskly, lze snadno našroubovat novou náhradu.
- síť byla posunuta výše a do středu expozice.
- šplhacích lan je zatím méně a jsou orientována zejména do svislého a vodorovného směru (dříve převažovalo šikmé stoupání).
- v expozici je více špalků a mají větší průměr, aby se na nich pohodlně sedělo a leželo.
- na místě Richardových špalků vyrostlo vyvýšené prkenné ležení, pod kterým vznikl poměrně útulný "bunkr" pro mláďata.
- ošetřovatel Marek Ždánský se vyjádřil, že zoo má připraveno více lan, sítí i různých hraček, ale bude je do pavilonu dodávat postupně, aby gorily měly stále co nového objevovat.
Do pavilonu jsem se vrátil po třech hodinách. A co jsem tam viděl? Kijivu s Tatu si zabrala pohodlné dřevěné lože na místě Richardových špalků. Dokonce si ho podestlala dřevitou vlnou. Moja se snažila získat svůj podíl na tomto místě (má přece stejná práva jako Tatu), ale Kijivu ji celkem nekompromisně shazovala. A co Richard? Ten se procházel venku. Chlapi občas potřebují samotu. A navíc, venkovního výběhu se změny nedotkly.
