Festival Jeden svět neopomíjí náboženskou tematiku
Dnes v Praze začíná jedenáctý ročník festivalu Jeden svět, v jehož rámci se každoročně promítá kolem 120 filmů z celého světa. V metropoli festival potrvá do 19. března a v průběhu března a dubna se dále uskuteční v dalších 29 městech po celé České republice. Výběr z filmů Jednoho světa bude prezentován i v Bruselu a ve Washingtonu DC jako součást kulturního programu v rámci českého předsednictví v Radě EU.
Stejně jaké v minulých letech i letos festival představí řadu filmů, v nichž hraje důležitou roli náboženství. Jejich seznam najdete zde.
V následujícím příspěvku se ohlédneme za loňským ročníkem festivalu Jeden svět, který neopominul ani nelehkou situaci homosexuálů v nábožensky založené společnosti. Z několika takto zaměřených filmů zmíníme dva: Džihádem za lásku a Svaté město uvádí.
Dokument Džihádem za lásku (A Jihad for Love / Parvez Sharma / USA, Velká Británie, Německo / 2007 / 81 min.) představil palčivou situaci homosexuálů z Íránu, Jižní Afriky, Pákistánu, Severní Indie či Egypta, jejichž sexuální orientaci muslimský svět shodně odmítá a jen tresty se liší: od bičování, přes věznění až po rozsudek smrti. Někteří homosexuálové jsou nuceni ze svých rodných zemí emigrovat. Navíc mnozí řeší konflikt ve svém svědomí, protože vůči islámu pociťují vinu, ale zároveň se nechtějí vzdát svých citů.
Oproti filmu Džihádem za lásku, kde jde homosexuálům často o holý život, působí dokument Svaté město uvádí (Jerušalajim gea lehacig / Nitzan Gilady / Izrael / 2007 / 82 min.) jako z naprosto jiného světa. Zachycuje situaci, kdy se v létě 2006 měl stát Jeruzalém poprvé v historii hostitelem festivalu World Pride, s plánovaným vyvrcholením v podobě Gay Pride Parade - tradičního pochodu za práva gayů a leseb. Připravovaný festival se však setkal s enormním odporem představitelů židovské, muslimské i křesťanské náboženské komunity. Především ultraortodoxní Židé neváhali použít veškerých prostředků, včetně zastrašování a hrozeb fyzickou likvidací, aby plánované akci zabránili. Jejich nesmiřitelný odpor rozpoutal v ulicích Jeruzaléma ve dnech předcházejících plánovanému pochodu vlnu násilí. Dokumentární film Svaté město uvádí ukazuje odhodlání a statečnost pořadatelů pochodu z organizace Open House. Pro ty se v narůstající homofobní atmosféře a tváří v tvář výhrůžkám i násilí stalo uskutečnění pochodu mnohem podstatnější záležitostí než pouze vyjádřením svobodného názoru. Režisér Nitzan Gilady přináší unikátní pohled na přípravu festivalu oslavujícího toleranci v prostředí konzervativní společnosti, která nepřipouští žádnou diskusi na téma menšin s odlišnou sexuální orientací.
Promítání filmu Svaté město uvádí a následných besed s diváky se vloni zúčastnil Ziv Nevo Kulman, zástupce izraelského velvyslance v České republice, kterého jsem požádala o následující rozhovor:
Můžete říct několik slov o postavení homosexuálů v Izraeli?
"Řekl bych, že obecně vzato je izraelská společnost vůči homosexuálům velmi tolerantní. Komunita gayů a leseb v posledních letech dosáhla mnohých úspěchů na poli zákonných práv a právních sporů. Také bych řekl, že široká veřejnost v Izraeli je velmi otevřená a lidem vůbec nezáleží na tom, jste-li heterosexuál, gay, lesba či transsexuál."
Nicméně po shlédnutí filmu Svaté město uvádí se situace jeví trochu jinak. Možná je situace v Jeruzalémě jiná než v ostatních izraelských městech. Můžete nám to blíže vysvětlit?
"Film ukazuje komunitu ultraortodoxních Židů, ukazuje jejich reakci proti pochodu homosexuálů v Jeruzalémě. Je třeba říci, že ultraortodoxní komunita je v Izraeli komunitou menšinovou, v žádném případě ne většinovou. Po shlédnutí toho filmu může vzniknout dojem, že jde o většinu, ale tvoří jen jednu část izraelské společnosti. Přesto je třeba si uvědomit ještě jednu věc: že mnoho lidí v Izraeli, kteří jsou v otázkách homosexuality a individuální sexuální orientace otevření, mělo za to, že uspořádat gay pochod v Tel Avivu je dobrá věc a že je dobré žít v otevřené společnosti tolerantní vůči lidem s jinou sexuální orientací. Nicméně v případě Jeruzaléma je to něco jiného. Dalo by se to přirovnat k situaci v Římě. Itálie jako celek je moderní otevřená společnost, ale mnoho věřících neschvalovalo provokativní myšlenku gay pochodu na svatém místě, jako je Vatikán, a jako je v našem případě Jeruzalém. Myslím, že to je ten hlavní konflikt, o který ve filmu běží."
Jaké možnosti setkávání Jeruzalém homosexuálům nabízí? Jsou tam ve srovnání s Tel Avivem také nějaké gaypodniky, nějaká místa určená homosexuálům?
"V Jeruzalémě je velmi rušný homosexuální život, jak jsme mohli vidět ve filmu - gay bary, gay kavárna, je tam Open house, což je místo k setkávání homosexuálů přímo určené. Viděli jste jejich vlajku, která hrdě vlaje na centrální promenádě Jeruzaléma. Hlavním tématem filmu je právě právo na uspořádání pochodu v Jeruzalémě. Jiným důležitým aspektem je právní systém v Izraeli. A nejvyšší soud neměl žádné právo pochod zastavit. Soud uznává právo homosexuální komunity, a kohokoli jiného, na pochod. Oni jen hlásali lásku, nehlásali nenávist, zkrátka nic, co by bylo nelegální, co by bylo provokací. A policie je musela bránit. O tom tento film také je: o jejich občanských právech a jejich boji za to, aby těchto práv mohli užívat."
Máte v Izraeli zákon umožňující registrovaná partnerství?
"My v Izraeli nemáme systém občanského svazku. Každý manželský sňatek se uzavírá pod záštitou náboženské obce. Taková je situace u nás. To ale znamená, že každý, kdo neuzavírá sňatek pod záštitou rabinátu, má možnost užívat zvykového práva, které zákon uznává. Začalo to s heterosexuálními páry, ale pro homosexuály bylo také docela snadné užívat stejných práv, jaká mají heterosexuálové. Takže to není registrace, ale je to něco, co zákon schvaluje. Můžete po partnerovi dědit, můžete mít daňové, penzijní výhody... Izraelská armáda uznává právo na homosexuální partnerství, stejně tak izraelská zahraniční politika. Takže komunita gayů a leseb už v Izraeli vyhrála mnoho právních bitev."
V rámci festivalu Jeden svět se promítal také film Džihád pro lásku. Jak byste tyto dva filmy srovnal?
"Podle mě se dají srovnat v mnoha ohledech. Jsou si podobné hlavně ve dvou směrech. Jeden z nich je, že nikdo z lidí ukázaných v obou filmech není proti náboženství, nikdo neříká, že nevěří v Boha, že je ateista, že nechce mít nic společného s náboženstvím či náboženskými institucemi. Tito lidé chtějí žít svůj život, netajit se svou sexualitou, chtějí žít ve shodě s náboženstvím, které milují, a s Bohem, ve kterého věří. V tom se oba filmy výrazně podobají. Druhá podobnost je v tom, že církve monoteistických náboženství se zásadně staví proti homosexualitě a v obou filmech bylo vidět, jak se muslimové, křesťané i židé, když dojde na homosexualitu, sjednocují. Ve filmu Svaté město uvádí jste viděli, jak je krásné, když je malý bar v Jeruzalémě jediným místem, kde Palestinci, Izraelci, Židé, Arabové, věřící i nevěřící mohou být spolu a být tím, kým jsou."
A proč si myslíte, že je pro gaye a lesby tak důležité pořádat manifestace a pochody takto otevřeně jako v Jeruzalémě?
"To je otázka, kterou mi položili kolegové z Ministerstva zahraničních věcí v Izraeli. Když jsem chtěl, aby se mnou šli do pochodu v roce 2005, ptali se: 'Proč? Pojeďme radši do Tel Avivu a pořádně si to užijme. Proč bychom jezdili do Jeruzaléma a provokovali?' Já myslím, že právě díky tolika homofobním předsudkům, které mají lidé na celém světě, Jeruzalém nevyjímaje, je podle mě velmi důležité jen jít, nedělat žádnou provokaci. Lidé nemusí chodit po ulicích nazí, nemusí dělat provokativní věci, stačí jen jít a ukázat, že gayové a lesby jsou normální lidé a že mohou být pro společnost i přínosem, a nikoli nějakou nákazou pro město. Pro mne bylo velmi důležité nést transparent s nápisem 'Hrdí diplomaté v zahraničních službách'. Přidala se ke mně skupinka zahraničních diplomatů, kteří pracují v Izraeli a užívají práv pro homosexuály, protože izraelská vláda je a jejich partnery uznává. O toto sdělení nám právě šlo."
