Emoce zvířat pod lupou
Případ smutné gorilí matky z münsterské zoo vyvolal zájem veřejnosti o sílu a hloubku citů u zvířat. Reakce na událost v Münsteru byly různé. Od velmi emotivních soucitných projevů přes strohá vědecká konstatování, že gorily jistě pociťují smutek a ztrátu blízkých podobně jako lidé, ovšem je těžké to vědecky ověřit, až po jednoznačná odmítnutí takové možnosti a argumentaci, že pouze promítáme své vlastní lidské city do gorilího jednání.
Kdo protichůdné tábory rozsoudí? Na otázku, jak víme, že zvířata prožívají emoce, lze reagovat dotazem, jak víme, že je neprožívají. Podle všeobecně uznávané Darwinovy evoluční teorie, která je založena na kontinuálním vývoji, se vyvíjejí také emoce. Pokud pociťujeme žárlivost, cítí ji i šimpanzi, gorily nebo třeba vlci. Zvířecí emoce nemusejí být totožné s našimi, ale není žádný důvod, proč by neměly existovat. Představme si je jako stupně šedi. Jejich intenzitu ovšem těžko můžeme posoudit.
Někdo si klepe na čelo, o čem že ty debaty vůbec jsou, vždyť je nad slunce jasné, že zvířata pociťují emoce a mohou duševně strádat. Na každém statku slyšeli, jak žalostně bučí kráva, když jí odeberou tele. Je až s podivem, kolik nejrůznějších citových projevů bylo zaznamenáno třeba mezi zástupci ptačí říše. Etologové popisují například silnou vazbu, která spojuje pár hus. Pokud jeden z partnerů zemře, druhý vykazuje apatii, má zakalené, vpadlé oči, choulí se a sklání hlavu (podobně lze vidět smutnit malé děti). Ostatně od těchto charakteristických fyzických projevů vzešel také výraz pro smutek. Slovo mútný označovalo ve staročeštině něco kalného, zakaleného.
Jedním z nejpovolanějších odborníků na toto téma je etolog Marc Bekoff, který se přes 30 let zabývá výzkumem a pozorováním citových projevů zvířat. Dnes je sice již v důchodu, stále je však nejznámějším biologem Coloradské univerzity. Spolu s Jane Goodallovou založil skupinu Etologové pro etické zacházení se zvířaty. Zatímco se někteří vědci pídí po experimentálním ověření tvrzení, že zvířata city prožívají, a další chtějí jejich projevy zaznamenat pouze měřitelnými hodnotami jako jsou krevní tlak, puls, tělní teplota či hladina hormonů, Bekoff volí jinou cestu. Opírá své myšlenky o pozorování zvířat ve volné přírodě, odmítá mechanistická měření a přistupuje k věci s lidským porozuměním. Sám prohlašuje, že není třeba dělat složité pokusy: "Podívejte se zvířeti do očí, ta říkají všechno." Za svůj vědecký život upozornil laickou i odbornou veřejnost na stovky citových projevů u nejrůznějších zvířat.
Vraťme se ale k lidoopům, najít důkazy o existenci jejich prožívání není vůbec obtížné. Jane Goodallová ve svých pozorováních šimpanzů v zajetí či ve volné přírodě popisuje mnohé projevy jejich citové vazby. Ve své knize Through a Window uvádí příklad šimpanzího samce Flinta, který byl synem slavné samice Flo. Ta prožila dlouhý život (1929-1972), v roce 1961 se dostala do záchytného tábora J. Goodallové. Flo měla pět potomků, Flint byl čtvrtým z nich, následovala ještě sestra Flame. Flo byla výbornou a pečlivou matkou svým prvním třem potomkům, ale když jí k Flintovi přibylo páté mládě, byla už přece jen starší a nezvládla vyřešit Flintovo odstavení s intenzivní péčí o novorozeně. Flint se stále agresivně dožadoval její pozornosti, chtěl pít, vozit se na hřbetě, spát s matkou - jednoznačně na svou sestru žárlil. Flame zemřela ve věku 6 měsíců a Flint si vynutil, aby byl i nadále kojen. Tento moment ho zcela zbavil možnosti dospět a na matce byl závislý i v dospělém věku. Když Flo v roce 1972 zemřela, bylo Flintovi osm let, a přesto se nedokázal s její smrtí vyrovnat. Přestal jíst, komunikovat s ostatními, vykazoval známky deprese. Jeho imunitní systém se brzy zhroutil a Flint zemřel pouhý měsíc po matčině smrti.
O citovém životě lidoopů víme také mnoho díky schopnostem slavné gorily Koko. Byla schopná se naučit základy znakové řeči a poměrně jasně dokáže vyjádřit své pocity. Dozvěděli jsme se, že umí prožívat štěstí, strach i smutek, někdy cítí žárlivost, frustraci, zlost nebo radost, zkrátka celou škálu pocitů, které jsme si zvykli vnímat jen jako lidský fenomén.
Pro příklady projevů emocí lidoopů nemusíme ostatně chodit nikam daleko, vždyť máme denně na očích pražskou gorilí rodinu. O citové projevy mezi jejími členy není nouze. Ať to nazveme náklonností či láskou, samice se umějí starat o mláďata s velkou něhou. Kromě různého přenášení a chování můžeme někdy vidět, jak mláďata pohladí po hlavě či zádech. Kamba často mláďata něžně poplácává po zádech, když se k ní přijdou přitulit, jako by s babičkovskou moudrostí říkala: "Uvidíš, všechno bude dobré." Podobné projevy sounáležitosti, tolerance, přátelství či důvěry můžeme vidět i v pravidelném vzájemném prohrabávání srsti či Richardově zájmu o zdraví samic. Dokonce i naši malí sourozenci si někdy dokáží projevit něžnou náklonnost. Tatu se přijde k Moje přitulit a ta ho někdy zeširoka obejme. Vozí-li brášku na zádech, můžeme se jen dohadovat, zda tak činí z lásky, zda je to projev pomoci, nebo jestli jen napodobuje dospělé.
Pavilon byl doslova nabitý emocemi, když do skupiny přišla Kamba. Hněv a agresivní chování goril mohlo být vyvoláno obecnými obavami z někoho nového, pocitem ohrožení vlastní pozice v hierarchickém uspořádání tlupy a také žárlivostí. Velmi vzrušené období nastalo pro obyvatele pražského gorilího pavilonu v době, kdy Kamba prožívala svůj komplikovaný porod a bylo jí zle. Ostatní samice k ní přišly a pohladily po tváři - zcela zřejmě s ní soucítily a přišly jí projevit svou účast a starost. Když byla Kamba kvůli vyšetření oddělena a dva dny pobývala mimo skupinu, těžko mohly gorily tušit, zda neodešla natrvalo či dokonce nezemřela. Když se po dvou dnech vrátila, byla jejich radost nad dobrým koncem naprosto jednoznačná - přišly ji přivítat a pohladily jí po hlavě.
O projevy radosti není v pavilonu také nouze. Když se mláďata "kočkují", jejich hravé obličeje s rozesmátou pusou jasně svědčí o neskrývané radosti. Radost je někdy patrná i na dospělých. Ovšem vůdčí samci si snaží udržet svou autoritu, jsou většinou striktní a spíš dávají najevo sílu než něžnost, proto jsou citové projevy zřetelněji vidět u samic a mláďat.
Ne vždy jsou vztahy v gorilí skupině tak harmonické jako v pražské zoo (drobné rozmíšky se nepočítají, v každé rodině je něco). Pokud se některý člen tlupy stane nepohodlným, má ve volné přírodě možnost odejít k jiné skupině, v uzavřených pavilonech zahrad ovšem byly zaznamenány případy, kdy byl takový jedinec podroben šikaně a bylo na ošetřovatelích, aby takovou vážnou situaci vyřešili za něj. Ale abychom nekončili úvahu o gorilích citech neradostně, do mozaiky nejrůznějších gorilích emocí přidávám ještě vzájemné hlazení gorilí omladiny v holandském Apenheulu, o které se s vámi před časem podělil Radek Šofr ve svém článku Gorilí první lásky.
