Dub červený
V dalším díle seriálu o nepůvodních druzích hovořil Jan Andreska o dubu červeném. Tento dub nemá zcela charakter invazního druhu, nešíří se nijak dynamicky. Naše území osídlil už zhruba před dvěma sty lety.
Našimi původními druhy jsou dub zimní, letní, dub šípák, dub cer. Přibližně kolem roku 1700 se dostal do Evropy dub červený (Quercus rubra), jehož původní m areálem je východní pobřeží Spojených států. K nám se dostal jako parková dřevina. Má trochu jiné vlastnosti než naše duby.
Má o něco větší listy než naše duby, které jsou členitější, se špičatými konci. Má šedivou kůru, skoro jako habr nebo buk, když pak zestárne, kůra mu popraská. Na podzim jeho listy zčervenají, takže je v dané lokalitě nejvýraznějším stromem - je vysoký a jeho koruna je karmínově červená.
V 19. století lesníci zkoušeli vysazovat nové dřeviny do našich lesů a zjistili, že tenhle dub je pro lesy vhodný, protože dobře přirůstá jeho dřevní hmota. Ta sice není tak kvalitní jako u našich dubů, ale přesto je to pěkné dříví, které se dá na leccos používat. Mimo jiné se například v minulosti používalo na pražce.
Kromě toho, že zdobí na podzim přírodu, poskytuje zvěři značné množství žaludů. Ty vypadají jinak než žaludy běžných druhů dubu. Podobají se totiž malé káče. My jsme je jako kluci sbírali u nás na Hluboké v jižních Čechách a říkali jsme jim kačaby. Když jsme do nich zabodly sirku nebo párátko a roztočili je, opravdu se dlouho setrvačností točily. Od té doby také znám tento dub pod názvem americký, můj otec, vystudovaný lesník, používal tento termín.
Tyto duby se v naší přírodě vyskytují na místech, kde byly použity jako pionýrská dřevina - třeba tam, kde byly špatné půdní poměry nebo kde bylo potřeba zalesnit nějaké navážky. Tomuto dubu stačí skromnější podmínky a pro takové užití se osvědčuje.
Bohužel zjistilo se, že když se používá pro výsadbu v přírodních rezervacích, postupem času pod sebou úplně vyhubí vegetační pokryv, takže tam, kde jsou plochy zalesněné červeným dubem, zmizí vše, co tam rostlo původně. A v doubravách je to opravdu škoda, protože takové lesy hostí ty nejkrásnější jarní byliny, zvláště v chráněných územích je to úplná pohroma.
Naše duby to nedělají, na kyselost, která vzniká při rozpadu dubového listí, jsou naše rostliny zvyklé. U dubu červeného je ale jeho rozkládající se listí kyselejší a je pro rostliny neakceptovatelné.
Na šíření tohoto dubu, a vlastně všech druhů dubů, se podílejí hlavně sojky. Ty se na podzim žaludy živí, roznášejí je a ukrývají si je v různých schovávačkách. Takže od souvislejších porostů dubu červeného se jednotlivé semenáčky dají najít třeba 1 kilometr daleko. Šíří se v krajině, ale protože jsou na podzim dobře vidět, je možné je vyhledat a tam kde je to žádoucí, likvidovat.
