Co mám dělat, abych dostal věčný život?
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?" Otázka je to jistě zajímavá, pakliže věříme, že nějaký věčný život je. Jestliže nevěříme, pak můžeme tuto otázku myslet toliko ironicky. V moderní společnosti se otázka věčného života už zdála vyřízena. Neexistuje. Je to pohádka, utopie, projekce. Nicméně se stává opět naléhavou a to při řešení problémů současné medicíny, lékařské etiky a otázek související s průběhem umírání. Proto položit si tuto otázku vážně a bez ironie nás může obohatit a naučit vidět život v mnohem hlubších souvislostech spolu se zodpovědností lidských činů a rozhodování.
Náš znalec Zákona pravděpodobně o životě věčném přesvědčen je a asi je i přesvědčen, že k němu cestu zná. Má však jiný problém. Neklade otázku tak, aby ho Ježíš poučil, ale, jak prozrazuje evangelium Lukášovo, aby Ježíše přivedl do úzkých, aby ho pokořil, aby ho něčím trumfnul. Chce s ním rozehrát jen rétorické teologické cvičení ve kterém hodlá znalec Zákona samozřejmě triumfovat. Takové řečnění, neřku-li žvanění je k ničemu. Nehledá se v něm pravda, ale jen vlastní ego. Kolik takových diskusí lze slyšet v televizi či v rozhlase. Kolik takových a podobných prohlášení a komentářů lze nalézt v tisku a které nám tak pěkně a výstižně shromažďuje Vladimír Just do svého "Slovníku floskulí."
O to více překvapí, že se Ježíš z Nazareta, nazývaný svým vyzyvatelem Mistr, do rozhovoru nechá vtáhnout. A odpoví Znalci Zákona protiotázkou: Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš? U toho bych se chtěl na chvíli zastavit, neboť je to zajímavé. Na otázku co mám dělat dostanu odpověď - číst. Ovšemže ne bulvár, ale knihu Zákona. Přijmout toto slovo. To slovo, o kterém říká Kniha Mojžíšova, že není daleko od tebe.
Už jenom z téhle poznámky vidíme , kde se začíná dle Ježíše naše úsilí o život věčný. Ve slovech, v myšlenkách, které se dostanou do naší duše a které posléze ovlivňují naše jednání. Snad chce tím Ježíš zároveň upozornit na špatnou motivaci onoho tazatele.
Žijeme v mediální houšti, která se stále zahušťuje. Údajně jsou informace nejrychleji rostoucím produktem na Zemi. Více jak o 60 % vzroste jejich objem ročně a tak je o to těžší vybrat si informace, které jsou pro mě důležité. Je sice hezké, že se mohu dozvědět, jak se rozmnožují pavouci, proč nemrznou tučňákům packy a nebo kdo zametá a jak zametá kolem egyptských pyramid, ale tím roste i otázka po smyslu takového vědění. Skládá se mi to všechno do nějakého smysluplného obrazu nebo mám z toho všeho jen chaotickou změť?
Starověcí Otcové pouště mluvili o rozlišování duchů. Chcete-li o rozlišování myšlenek. Každá myšlenka nás někam vede. K cíli dobrému nebo zlému. Je uměním odhalit hned zkraje záměr každé myšlenky. Duchovní znalec Evagrius třeba napsal: "Měl bys pozorovat mnohotvárnost svých myšlenek, pravidelnost a pořadí jejich výskytu a odhalit tak démony, kteří je způsobují." Aktuálnost tohoto umění se v současnosti jenom zvyšuje. A nechceme-li v sekularizované společnosti mluvit hned o cestě spásy a věčného života, můžeme pro začátek klidně použít termínu duševní hygieny. Evagrius pak ovšem pokračuje: "Potom bys měl prosit Krista, aby ti dal vysvětlení všeho toho, co jsi zjistil."
"Co mám dělat, abych dostal věčný život?", tak se právě ptá znalec Zákona dotyčného Ježíše Krista. A má na jeho výzvu sám odpovědět, co je psáno v Zákoně. Zcela jistě Ježíš ví, co je tam psáno a ví to asi i onen zákoník, ale přesto to má vyslovit. Takové vyslovení, rovná se uvědomění, ztotožnění. Někteří mluví o existenciálním osvojení, které je v protikladu k infotaimentu - plytké a marnivé hře s informacemi. A tak se to konečně vysloví, ta ústřední věta celého Svatého Písma, žhavé jádro, které na sebe nabalí množství různých aplikací, které jako plošky krystalu budou odrážet nové a nové barvy a odstíny. "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe."
Srdce můžeme ztotožnit s city, duši s volním úsilím, sílu s našimi vnějšími skutky, mysl pak s našimi myšlenkami. A bližním je každý, nad kým projevím své milosrdenství, velkoryse pomohu, nedbám na své výdaje ani na svou prestiž ba ani na svou zbožnost a mým jediným cílem je naplnění zlatého pravidla: "Jak chceš aby se lidé chovali k tobě, tak se chovej ty k nim."
Je to obtížné? Snad. Ale je to onen ideál, o který v podstatě každému člověku jde. O tom jsem přesvědčen. Tak to říká i kniha Mojžíšova: "Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat." Není to tedy nad naše síly. Přitom jenom tak člověk najde sám sebe, své bytostné určení, a navíc ještě podíl na životě věčném.
