Církve potřebují novou reformaci
Listopadová sametová vlna - to byla vzedmutá vlna všeobecné vstřícnosti a náklonnosti vůči církvím. Jen si vzpomeňte na katedrálu praskající ve švech a na to, že katolický kněz to byl, kdo vtiskl famózním setkáním tisíců lidí na Letné náladu, na kterou nikdy nikdo nezapomene! Kam se tato hřivna ztratila, co se s ní stalo?
Biskup František Radkovský říká: "Očekávání byla velká a erealistická. Církve nemohly navázat na to, co bylo před érou komunismu a i pro současnost platí, že budou vždy spíše malým semínkem, žádná masovka. To rychlé získání lidí, to nebylo reálné, a jestli se podaří kousek po kousku, tak to je na dlouhá léta. A musí se to odpracovat, ono to není zadarmo..."
Hluboká jednota, sympatie, vzájemná pomoc jednotlivých složek společnosti - to jsou atributy listopadového převratu, na které upozorňuje Pavel Černý, předseda Ekumenické rady církví: "Pro církve bylo v té době něčím úžasným, že mohly být součástí té revoluce, právě proto, že byly zapojeny do zápasu o svobodu. A to je okamžitě katapultovalo po roce 89 i do politického a veřejného života. A také sklízely až nebývalé sympatie od naší sekulární společnosti."
"Postupem doby se ukázalo, že etické principy, které zdůrazňují církve, nejsou kompatibilní s politikou," podotýká Pavel Černý. Spory kolem vyrovnání se státu s církvemi, dodnes otevřené téma, postupně utvářely obraz církví, kterým jde hamižně jen o peníze a nikoliv o službu národu. Ale ve hře nejsou jen tyto vnější okolnosti. "Církve na této pozici mají také svůj veliký podíl a je zapotřebí, aby prožily novou transformaci... nebo reformaci... Máme úžasný ideál a cíl, který je pro křesťany dán Božím slovem, Biblí, a my ho naplňujeme částečně. A znovu a znovu přicházejí periody, kdy je zapotřebí duchovní obnova a potom i reformace. Protože zvláště v dnešní době, kdy se rychle střídají různé vlivy, se nám stane, že některé zásadní základy, cíle, vize opouštíme."
"Ohromné nadšení pro demokracii, které přinesla sametová revoluce, v sobě zahrnovalo i nadšení pro církve a hodnoty, jež reprezentují," říká historik Jan Boris Uhlíř. A jedním dechem dodává: "V obou případech se toto nadšení nepřetavilo v cosi smysluplnějšího. Prostě opadlo a byl - řekl bych - velmi rázný konec a začínalo se znova od nuly a možná i od mínusových bodů."
Jan Boris Uhlíř je přesvědčen, že cesta pro církve je jasná: nestydět se mluvit o víře i s ateisticky naladěnými lidmi, být otevřenější, dávat o sobě víc vědět.
