Církev a stát

Americký komik George Carlin, který zemřel letos v červenci v Santa Monice, byl známý tím, že mu nic nebylo svaté a že nikdy nezahodil příležitost k provokaci. Byl hodně populární, hodně bohatý a dostal čtyři ceny Grammy (za desky, plné humoru). Co se týče víry, byl to ateista až na půdu. Jednou se vyjádřil na téma oddělení státu a církve. Prohlásil, že on tedy odluku určitě vítá, protože obě tyhle instituce se člověka snaží zničit, a kdyby se ke všemu ještě spojily, byla by z toho jistá smrt.

Je to vtipně řečená polopravda, ale co se mě týče, já s Georgem Carlinem v jedné věci souhlasím. Od pádu bolševika sice nemám pocit, že se mě stát snaží zničit, i když jsou daně vysoké a země, ve které žiju, pohříchu postkomunistická, ze všech stran provrtaná různými tuneláři, korupčníky a úplatkáři. Už vůbec netrpím pocitem, že se mě snaží zničit církev. Možná jsem se nesetkal s tou pravou, kterou měl George Carlin na mysli. S čím ale souhlasím, to je přesvědčení, že stát a církev by se nikdy neměly spojit, protože když to učiní, končí to obyčejně špatně.

Zajímavé je, že v západním kontextu prosadili odluku státu a církve většinou osobnosti hluboce zbožné. Například otcové americké ústavy byli vesměs lidé víry, kteří vzali ponaučení z evropských válek, poznamenaných náboženskými konflikty, a krom toho byli upřímně přesvědčeni, že státu i církvi se bude dařit lépe, když jedna strana nebude využívat (nebo zneužívat) druhou - a naopak. Jejich rozhodnutí bylo tehdy v Evropě terčem docela tvrdé kritiky (od Vatikánu až po Londýn), po mnoha letech se ale ukázalo jako převelice moudré. Když se dnes někdo ptá, jak je možné, že jsou v Americe církve tak neuvěřitelně úspěšné, experti odpovídají: je to důsledným oddělením náboženství a státní moci. Církve tam nedostanou od vlády ani dolar a stát jim pro změnu ani trochu neleze do zelí. Dokonce je osvobozuje od známého pozemského zla jménem daně. Na druhou stranu jsou ale církve nuceny uhájit vlastní existenci tím, že skutečně osloví současného člověka, a to tak, aby jim rozuměl, a aby jejich počínání považoval za natolik užitečné, že je bude podporovat. Jinými slovy, o církvích nerozhoduje stát, ale občan.

Kdybychom chtěli záležitosti státu a církve zobecnit, pak je asi nejlepší začít od Adama a konstatovat, že člověk je stvořen jako bytost politická, a současně i bytost náboženská. Všechny systémy, jež se snažily tenhle jednoduchý fakt popřít, končily takovou nebo onakou formou útlaku či totality. Snad největší ironií dějin se stal komunistický systém, když prohlásil, že žádná duchovní dimenze neexistuje, člověk že je pouze tvor politický a církve už nebudou produkovat opium, kterým se snaží uchlácholit dělnické masy. Netrvalo dlouho a komunisté vytvořili šílený kult stalinismu, který se stal de facto náboženským systémem. Vznikla obluda, jež po miliónech požírala svoje děti a život jednotlivce byl pro ni méně než jednohubka. Po stalinismu přišel maoismus nebo polpotismus a dnes je asi posledním živoucím příkladem podobně děsivý systém v Severní Koreji, kde obyvatelstvo trpí hladem, ale je nuceno modlit se k velkému Kim Ir-senovi. Opakuje se vždy to samé a plyne z toho poučení, že politický vůdce, který zruší Boha, se dřív nebo později sám stane bohem. Což je skutečné nadělení.

Když se podíváme na věci z druhé strany, zjistíme, že ani náboženství, kterému se tak či onak podaří ovládnout mocenské struktury, nepřinese lidem nic dobrého. Někdy se tomu říká "teokracie" a znamená to, že vládne sám Bůh, ovšem v zastoupení věrných služebníků, kteří si z něj udělají svého "služebníka". V praxi se to jeví obyčejně jako klika mocichtivých osob, ze kterých se nakonec vyklubou politici, převlečení do duchovních montérek. V dnešním světě je markantním příkladem "teokracie" Írán, kde vládnou pevnou rukou islámští duchovní a politika je podřízena jejich vidění světa, přesněji řečeno: jejich moci. Země trpí deficitem lidských práv, a paradoxně (nebo logicky) především deficitem náboženské svobody. Vyplývá z toho taky další poučení: když se náboženský vůdce pokusí zrušit politiku, dřív nebo později se sám stane politikem.

V roce 1918 vznikla Československá republika a naši předkové měli tehdy hodně ideálů. Nejvíc je ztělesňuje postava Tomáše Garrigua Masaryka. On sám byl v mnohém inspirován systémem americké demokracie, včetně úplné odluky státu a církve. Právě to byla ale jedna z věcí, jež se mu nakonec nepodařily. Zvedl se totiž proti němu nečekaný odpor ze strany církve, takže Masaryk musel vysvětlovat, že přece "nestojí proti náboženství, jen stojí proti náboženství zvrhlému, které potřebuje politiky, aby jej hájili". Doba byla rozjitřená, katolická církev se chápala jako prodoužená ruka Rakouska, zaznívala hesla: "pryč od Říma" a vznikla církev československá, jež se přihlásila k ideálům husitským. Náboženství a politika se smísily jako whisky se sodou a nebylo možné tuto směs narychlo destilovat.

Neznamenalo to, že by v našich poměrech nebyla myšlenka úplného oddělení státu a náboženství životaschopná, spíš se ukázalo, že v české kotlině (o Slovensku ani nemluvě) nemohl být takový krok dílem okamžiku, nýbrž dlouhodobým procesem. Možná by pokračoval, kdyby se nepřehnaly Evropou bouře nacismu a komunismu. Hlavně v té komunistické bouři musely církve bojovat o holou existenci, a také o uchování základních znaků příslušnosti českého národa k civilizovanému Západu. I když se občas vynoří nějaká ta kauza z temných svazků bolševikovy státní bezpečnosti, je zcela evidentní, že církve v těžkém zápase obstály. A je evidentní, že obstála církev katolická, jež byla pod největším tlakem.

Není tedy divu, že po pádu bolševika hledělo mnoho lidí na kostely s obdivem. Kromě politických disidentů zde byly skupiny lidí, jež zachovaly vlastní duchovní identitu. Ve vzduchu najednou visela otázka, zda právě církve nemohou zaplnit ono vnitřní vákuum, jež po sobě bolševik zanechal. Církve to nedokázaly (a stejně se to nepovedlo zmíněným disidentům). Z dnešního pohledu se zdá, že církve byly připravené zachovat věrnost v dobách utrpení, ale nebyly připravené nabídnout naději v čase svobody. Nebo jsme o ni možná my Čechové zase až tak moc nestáli - kdo ví? Jestliže ale mnoho lidí prožívá v současnosti zklamání z jakéhosi deficitu ideálů v české politice, pak není od věci poznamenat, že podobný deficit zeje v naší společnosti i v oblasti duchovní. Je to deficit naděje, radosti, smyslu a poctivosti - prostě morálních hodnot, které se na akciovém trhu nekoupí.

Je pozoruhodné, že ani dvacet let demokracie nestačí nám, potomkům praotce Čecha, na to, abychom vztahy mezi církvemi a státem upravili. Poněkud populisticky se všechno redukuje na majetek, který byl bývalými komunisty ukraden a dnešní demokraté ho nějak nedokážou vrátit. Faktem je, že ono Masarykovo "nebát se a nekrást" by se dalo upravit do neméně aktuálního "co bylo ukradeno, vrátit". Nebo: "nebát se a vrátit". Jenomže u majetku vztahy církve a státu nekončí. Tam se přece řeší minulost. Směrem do budoucnosti je dnes na stole podobná otázka, jako byla na stole Masarykově: odluka státu a církve. A je zcela kuriozní, že tentokrát chtějí odluku církve, ale zablokoval ji stát. Tatíček Masaryk by se myslím hodně divil.

Zůstanu přesto optimistou. Doufám, že v průběhu 21. století se v české kotlině politika a náboženství oddělí, že to bude blahodárné pro obě strany, a že z toho budou mít největší užitek potomci praotce Čecha a jejich kamarádi. Rád bych se toho okamžiku dožil, ale musel bych být obdařen hodně dlouhým věkem. Experti tvrdí, že žijeme v době postsekulární a Evropa že se vrací ke svým křesťanským kořenům. Možná je na čase, abychom podobnou výpravu podnikli i my. Jako optimistovi se mi totiž zdá, že jenom tak obstojíme v časech budoucích.