Čím jsme to žili
Jak tehdy bylo? Čím jsme to žili – 17
Napadlo vás někdy zavzpomínat, jak tehdy bylo? Tím nemám ovšem na mysli atmosféru společenskou, ale atmosférickou situaci nad střední Evropou. Zkrátka – jaké bylo před 25 lety počasí? – Pamatovat si to bude už sotvakdo, takže si na pomoc vezmeme internet a ten nám poví, že například 24. dubna 1989 bylo jasno, žádné srážky, po ránu teplota 4,7 stupně Celsia, odpoledne 18,8 – oba údaje se týkají pražského Klementina. A jak už je tomu po léta a dodnes zvykem – v tomto jarním teplém počasí se hrálo mistrovství světa v ledním hokeji.
V onom roce 1989 se hokejové mistrovství konalo ve Švédsku. O tom, jak se tam tehdy naši reprezentanti (byla to tehdy přirozeně ještě federální reprezentace, tedy složená z hráčů českých, moravských i slovenských klubů) umístili, si povíme až příště, tedy v týdnu, kdy mistrovství vrcholilo. V týdnu, jenž má pořadové číslo 17, hráli naši hráči několik zápasů a my si obrázkem a zvukovou reportáží Aleše Procházky připomeneme utkání s mužstvem Kanady.
Ale v obecnějším slova smyslu vládla tehdy atmosféra poněkud pochmurná (v uvedeném týdnu zamítl soud v Brně odvolání Ivana Magora Jirouse, konalo se zasedání vlády a předsednictva ÚV KSČ…zkrátka nic povzbudivého). Do toho ovšem zazněly dvě zprávy, které – pokud je člověk dovedl vnímat včetně podtextů, jež vysloveny nebyly – atmosféru trochu prosvětlily, protože svědčily o tom, že v zemi na východ od našich hranic (tedy v Sovětském svazu) se děje mnoho zajímavého. Tak je třeba vnímat komentář Angela Kostky, který nám líčí, jak špatně si změny v sovětském vedení vysvětlují imperialisté na západě…. tak je třeba slyšet i zprávu o tom, že z SSSR stahuje z Maďarska své vojenské síly. V atmosféře „východního bloku“ se mnohé měnilo. A imperialisté na západě si vůbec nevysvětlovali mylně.
A když už jsme u toho Maďarska – odtud přišla další pozoruhodná zpráva: v maďarské televizi vystoupil Alexander Dubček! Bylo to po dlouhých letech, kdy žil v Bratislavě téměř v izolaci a kdy o něm v našich sdělovacích prostředcích nesmělo padnout ani slovo. Ta slova, která na jeho účet ve zprávě Rozhlasových novin padla, jsou pochopitelně kritická…. Z hlediska tehdejších vnímatelů bylo ale podstatné už to, že ono jméno – stále ještě spojené s mýtem „socialismu s lidskou tváří“ z konce 60. let – vůbec v našich médiích zaznělo.
Dvě zprávy z kultury, které se koncem dubna z rozhlasového vysílání ozvaly, byly v protikladném duchu. V první z nich zaznívá typická oslavná dikce, která bývala spojena s předvečerem Svátku práce, tedy s časem, kdy vedoucí činovníci rozdávali ocenění a gratulace režimem uctívaným tvůrcům. V tomto případě dostal celou řadu gratulačních dopisů prorežimně tvořící básník, spisovatel a publicista Josef Rybák. Bylo mu tehdy 85 let.
Druhá zpráva ja naopak smutná - hovoří o odchodu jedné z výborných hereček pohilarovské éry Národního divadla Vlasty Matulové. Zemřela 18. dubna 1989 v 70 letech.
Pokud jsme tentokrát začali náš návrat do roku 1989 připomínkou meteorologické situace, skončeme ji reflexí jarní atmosféry, která v oněch dobách a v oněch dnech samého konce dubna byla prodchnuta (jak to aspoň vytrvale tvrdila média) všeobecným nedočkavě rozechvělým očekáváním 1. máje, tedy oslav Svátku práce a s ním spojených veselic. Předprvomájovou atmosféru v Praze nám – na přiloženém zvukovém snímku – jímavě vylíčí redaktor Oldřich Šesták.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
