Cestička k domovu

V Praze vyhledal Karlův most a chystal se začít s kopáním. Po mostě se ale procházel četník v uniformě a Icik se neodvážil před jeho očima vytáhnout svou lopatku. Chvíli bezradně postával a přešlapoval na místě, až si jeho podezřelého chování všiml sám četník. Zavolal na něj a ptal se, co tady pohledává. Zoufalý Icik se nezmohl na nic jiného, než aby mu vyprávěl celou pravdu o svém podivném snu. Když skončil, četník se na něj usmál a říká: Jo, jo, sny, to já znám. Snům nesmíte věřit. Představte si, zrovna včera se mi zdálo, že mám jít do polského Krakova, vyhledat tam dům nějakého židovského krejčího jménem Icik, a pod jeho postelí mám kopat, že prý tam najdu drahocenný poklad.

Ano, tušíte správně, na konci tohoto slavného chasidského příběhu se Icik vrátí nejkratší cestou domů a pod svou postelí nalezne vytoužený poklad. Někdy musíme obejít celý svět, abychom nakonec našli ten nejdrahocennější klenot ve vlastní chaloupce. Když jsem tento příběh slyšel poprvé, vzpomněl jsem si velmi živě, jak jsem před lety na delší dobu vycestoval do zahraničí. A teprve tam, daleko od vlasti, jsem s překvapením zjistil, že jsem Čech. Že mám Čechy rád, že se mi po nich stýská.

Najednou jsem se zastyděl, že si obvykle dělám legraci z vlasteneckých řečí mého dědečka a jeho kamarádů, pamětníků první republiky. Většinou mi bylo k smíchu všechno to řečnění o smyslu českých dějin a o kulturním dědictví národa. Ale v poslední době se mi zdá, že v dědečkově patosu, když vyprávěl o Masarykovi, bylo víc moudrosti, než v mých sarkastických poznámkách. Ironické hlášky a cynické vtipy možná nejsou tou nejpřesvědčivější odpovědí na otázku, co to znamená být Čech. Ale co to tedy znamená? Stále se po někom opičit, s někým se srovnávat? Někým pohrdat (pokud je z Východu), někoho se snažit dohonit (pokud je ze Západu)? To také nebude nejšťastnější cesta k české národní a kulturní identitě.

Jistě nebudeme znovu křísit stará strašidla nacionalismu, to nám, skeptickým a opatrným Čechům, asi opravdu nehrozí. Ale možná máme přece jenom pod postelí nějaký ten poklad, jak napovídá moudrost chasidského příběhu. Nemám na mysli jen národní symboly jako české pivo, české buchty nebo zlaté české ručičky. Třeba se najdou kulturní hodnoty, které stojí za to rozvíjet a předávat našim potomkům. Třeba existuje něco takového jako dobrá česká tradice. Asi nepůjde jen o jednoduchou linii od hloupého Honzy přes dobrého vojáka Švejka po zkrachovalého génia Járu Cimrmana. Ačkoli něco z jejich humoru by možná mohlo patřit do pokladnice nadčasových hodnot české kultury, mám-li mluvit poněkud pateticky.

Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pocit, když jsem se tehdy před lety vracel ze své první delší zahraniční cesty. Pocit úžasu, ironie, rozpaků a dojetí. Na hraničním přechodu jsem se už musel sám sobě smát. V hlavě mi totiž stále dokola zněla prostinká, sentimentální básnička Karla Václava Raise: Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné, douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí, tak jako po ní. A kdybych ve světě bůhví kam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych ve světě špatně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval.