Český architekt Josef Schnitter je tvůrcem moderního Plovdivu, v Bulharsku stavěl také chrámy a zvonice
Čechy a Bulhary spojuje nejen čilý turistický ruch, sto let diplomatických vztahů, ale také celá řada takzvaných bulharských Čechů, kteří se zasloužili o rozvoj Bulharska po jeho osvobození z osmanské nadvlády. Mezi ně patří i český architekt Josef Schnitter, o kterém letos na popud Bulharského kulturního institutu v Praze vznikla kniha a putovní panelová výstava.
Nová kniha o architektu Josefu Schnitterovi (1852 – 1914) vyšla v bulharštině, češtině a angličtině. Napsala ji jeho pravnučka profesorka Maria Schnitterová.
„Můj pradědeček se narodil v Novém Bydžově v roce 1852. V Praze vystudoval polytechniku, a pak působil ve Vídni, kde spolupracoval se známými vídeňskými architekty a byl architektem několika staveb, které tam dodnes stojí. Potom se v roce 1875 přestěhoval do Ruska, kde pracoval jako architekt. Po vyhlášení rusko-turecké války v roce 1877 se jako dobrovolník přihlásil do ruského vojska, překročil Dunaj a dostal se do Bulharska.“
Během pobytu v Rusku Josef Schnitter konvertoval k pravoslaví.
„Já jsem nikdy nenarazila na žádnou jeho zpověď, proč si vybral pravoslaví. Byla to dost vážná životní volba, protože původně byl pokřtěn a vychován jako katolík. Ale moje hypotéza je, že ho přitahoval panslavismus, který byl v té době velice populární. Zároveň je třeba říct, že to nebyla žádná náhodná volba, protože se v pravoslavné víře cítil velice pevně, což pozorujeme i v jeho angažovanosti a v tom, že se v Bulharsku věnoval stavbám mnoha pravoslavných chrámů a chrámových zvonic. Je to u něj něco skutečně silného. Zároveň ale jeho manželka, moje prababička, byla luteránka z Bavorska.“
V Bulharsku postavil celou řadu církevních staveb.
„Vůbec první církevní stavba po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády byla zvonice u chrámu svaté Bohorodice v Plovdivu, kterou postavil hned dva roky po osvobození. Následoval chrám svatého Jiří v Plovdivu jako vůbec celá církevní stavba a nejen zvonice. Pak byl ještě chrám svatých Cyrila a Metoděje v Plovdivu a řada dalších zvonic. Až do konce života se zabýval církevní architekturou, byl to opravdu silný motiv v jeho životě. V souvislosti se zvonicemi je potřeba zdůraznit, že je to vůbec první návaznost na církevní architekturu po pětisetleté pauze za osmanské nadvlády, kdy pravoslavné chrámy vůbec neměly právo mít zvonice a zvony. Osvobození Bulharska v roce 1878 bylo oslaveno tím, že poprvé mohly v Bulharsku zaznít zvony. A vůbec první zvon, který se rozezněl, byl právě ze Schnitterovy zvonice v Plovdivu.“
Jeho třetí chrám měl nahradit kostelík znesvěcený vražděním za Dubnového povstání 1876. Pro Schnittera to byla práce na půlku života.
„Další jeho důležitou církevní stavbou byl chrám Zesnutí svaté Bohorodice ve městě Batak, což je významné místo pro osvobození Bulharska z osmanské nadvlády, protože zde byly velmi těžké boje a proběhl tady jeden velký masakr. Byla to právě Schnitterova /šnyterova/ iniciativa, aby se v Bataku postavil kostel. Stavba trvala celých 31 let, začala hned po osvobození a chrám byl vysvěcen až v roce 1912.“
Josef Schnitter je však autorem i dalších významných bulharských staveb.
„Jsou to významné stavby v mnoha bulharských městech, například ve Varně je stavba obchodního charakteru, které se říká první varnenský obchodní dům Mol a dodnes tam funguje. Další stavby má třeba v Karlovu, Sopotu a Asenovgradu. Ale jeho dílo je spojeno zejména s Plovdivem. Když jdete po hlavních plovdivských ulicích, tak se doslova na každém kroku setkáte s jeho významnými stavbami, ať už to byly administrativní budovy, některé z nich jsou dnes hotely, některé dodnes fungují a jsou pěkné na pohled, byly mezi nimi i soukromé domy tehdejších významných a bohatých občanů Plovdivu.“
Životním dílem Josefa Schnittera byl městský plán Plovdivu, který toto starobylé město se sítí slepých a úzkých uliček změnil v moderní evropské město. Za Schittera také bulharské ulice začaly dostávat jména.
„Dříve totiž ulice neměly vůbec žádné názvy a poprvé ulice dostaly jména až na regulačním plánu, který nakreslil Schnitter. A je zajímavé, že to bylo právě u Schnittera doma, kde se sešli úředníci z plovdivské radnice, aby se dohodli, kudy která ulice povede – například že z nádraží k řece Marici povedou tři ulice, v jakém budou směru a jak se budou jmenovat. Ten plán, jak ho Schnitter nakreslil, je dodnes platný, co se týče centra Plovdivu.“
Josef Schnitter měl velmi silné sociální cítění, ve svém městském plánu pamatoval i na chudé a na lidi bez domova.
„Je patrné, že měl velmi silný smysl pro solidárnost. Měl také plány na zlepšení situace v chudinských čtvrtích. Je to například patrné z jeho plánů na zajištění pitné vody, aby byla dostupná. A například měl plány i na to, co bychom dnes označili jako sociální bydlení, tedy na moderní velké budovy s malými byty. Ale bohužel zemřel příliš mladý na to, aby se tyto projekty mohly realizovat a aby fungovaly.“
Po dokončení Plovdivského městského plánu byl Schnitter pověřen přípravami Plovdivu na První bulharskou výstavu v roce 1892. V této souvislosti navštívil v září 1891 svou vlast.
„Schnitter se vydal na Pražskou zemskou výstavu, kam ho vyslala plovdivská radnice. Jel tam společně se starostou Plovdivu a dalšími delegáty. Měli se seznámit s pražskou projektantskou prací a zároveň se připravit na následující rok, kdy se v Plovdivu uskutečnila První bulharská výstava. Bylo to vůbec poprvé, kdy se Schnitter vrátil do vlasti od té doby, co ji opustil, vrátil se i do svého rodného města. My jsme jako rodina ještě do doby před dvaceti lety udržovali styky s našimi příbuznými v Novém Bydžově, ale bohužel naše poslední sestřenice už zemřela a nemáme žádné další kontakty.“
Co se týče soukromého života, dlouhá léta to vypadalo, že se tento architekt oženil se svou prací a své stavby považoval za své děti. Oženil se až ve čtyřiceti letech po vskutku nevšedním seznámení.
„To je ohromně romantický příběh. Moje prababička cestovala Orient Expresem do Konstantinopole, navštívila tam jednu ze svých sester, a na zpáteční cestě se zastavila u Antona Bezenška, který tou dobou působil jako učitel v plovdivském gymnáziu. A bylo to právě u Antona Bezenška, kde jednoho dne z okna vyklepávala ubrus od drobků. Pod oknem jel zrovna na koni Josef Schnitter a drobky spadly přímo na něj. Vzhlédl vzhůru, chtěl ztropit scénu, ale když uviděl krásnou dívku, změnil svůj úmysl. A tak začala ta ohromná romantika, která jim vydržela na celý život.“
Josef Schnitter zemřel v roce 1914 na zápal plic, kterým onemocněl poté, co se podílel na opravě prasklého vodovodního potrubí v Plovdivu.
„Asi je zajímavé zmínit, že Schnitterovi se nikdy nepodařilo postavit si pro sebe a rodinu vlastní dům – možná proto, že zemřel velice mladý. Střídal různé byty v podnájmu v nejrůznějších čtvrtích v Plovdivu a zemřel v bídě. Dokonce musel být pohřben na městské výdaje, protože vdova po něm neměla dost prostředků ani na to, aby mu zajistila pohřeb.“
Ze šťastného manželství Josefa Schnittera se narodily čtyři děti.
„Schnitter měl tři syny a jednu dceru. Jeho nejstarší syn, který byl mým dědečkem, nesl i jeho jméno Josef Schnitter. Byl právníkem a měl velmi zajímavý osud, protože byl vyslán jako starosta do horského městečka, tehdy vesničky s názvem Ladžene. Dnes je to jedno z nejznámějších lázeňských měst Velingrad. On byl tím, kdo tam zakládal lázeňské komplexy, jako první tam založil minerální pláž. A kromě toho v roce 1937 založil plážovou soutěž krásy o královnu pláže, díky čemuž měl veliké opletačky s církví, protože církvi se takovýto typ soutěže nezdál příliš morální.
Druhý syn Hans (Ivan) šel v otcových šlépějích a stal se architektem. Projektoval řadu zajímavých moderních budov v Sofii, z nichž některé stojí dodnes. A také se zabýval překladem, překládal z němčiny do bulharštiny některé důležité romány meziválečné doby.
Dcera Eliza byla pojmenovaná po své matce. Vystudovala hudbu na pražské konzervatoři a celý život vyučovala hudbu.
A čtvrtý syn Anton, po kterém se jmenuje i můj syn, vystudoval v Berlíně kinematografii v době, kdy to bylo velmi významné centrum kinematografie. Bohužel ale zemřel velice mladý na tuberkulózu.“
Architektova pravnučka Maria Schnitterová, která o něm napsala knihu, působí jako vysokoškolská profesorka.
„Přednáším skoro 40 let na plovdivské univerzitě, jsem profesorka antropologie náboženství. Konkrétně se zabývám výzkumem středověkých tradic, především zkoumám středověké slovanské rukopisy, zejména hlaholské. Takže v tomto směru je jedním z mých praučitelů Šafařík.“
Vypráví o poutavé rodinné historii profesorka Maria Schnitterová.