Bible a peníze
Současná ekonomická krize vyvolala řadu otázek. Jednou z nich je problém života na dluh. Jak státy, tak i západní občané žijí v konstantním deficitu a kreditní karty se staly symbolem našeho věku. Jak by se tedy měli stavět lidé k podnikání, dluhům a úrokům? Kdy jsou morální a kdy už ne?
Snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do nebeského království. Tento biblický výrok se stal určujícím pro odmítavý postoj křesťanů k penězům a majetku. Božího požehnání se dostane tomu, kdo všechno rozdá chudým a nebude nic vlastnit. Ani v křesťanské společnosti to ovšem bez peněz nešlo a tak církev vyčlenila pro práci s nimi tzv. bludný národ - Židy. Lichvářství bylo de facto jediná činnost, které se po řadu staletí směli věnovat, takže mnozí panovníci si např. na svá vojenská tažení půjčovali právě u nich. Židé přitom tak odmítavý postoj k penězům neměli, říká historik Martin Chadima.
"Židé brali bohatství vždycky jako požehnání od Boha. To nacházíme ve Starém zákoně několikrát. Jedno z takzvaných sedmi požehnání je, že Žid je bohatý. Když měl stáda skotu, mnoho dětí, velký majetek apod., tak to bylo znamení, že Bůh mu žehná."
I ve starém zákoně najdeme ovšem místa, která jasnou souvislost mezi Božím požehnáním a materiálním bohatstvím zpochybňují. Ekonom Tomáš Sedláček, autor knihy Ekonomie dobra a zla, uvádí jako příklad postavu Joba.
"Satan se ptá Hospodina: Copak se to Jobovi nevyplácí, sloužit ti a být bohabojný? Podívej, jak ho za to odměňuješ, zahrnuješ ho přízní a rozmnožuješ jeho statky! Hospodin ale víru Hospodina zkouší, takže mu všechno odebere, připraví ho o majetek a nakonec i o rodinu. A asi nejsilnější věta celého příběhu je, když Job říká Hospodinovi: I kdybys mě zabil, tak ti budu sloužit."
Názor, že úroky i peněžnictví jsou nemravné, se udržel v křesťanském prostředí až do 19. století. Tehdy se pod vlivem průmyslového rozvoje silně vyostřily sociální rozdíly a různí reformátoři začali volat po novém uspořádání společnosti. V roce 1891 přidala svůj hlas i katolická církev, když papež Lev XIII. vydal encykliku Rerum novarum, v překladu O nových věcech. Je to první z řady tzv. sociálních encyklik a církev v ní jednoznačně odmítá vyvlastňování a zastává se soukromého vlastnictví.
"Sociální encykliky se dodnes drží v neinovátorském duchu, takže nedávají návod, jak technicky uspořádat společnost. To přenechávají moudře jiným. Na druhou stranu ale varují před dvěma extrémy, tedy před socialismem (tam je přímo kapitola s názvem Socialismus problém dělníků neřeší), tak před bezuzdným kapitalismem, který tehdy panoval mnohem silněji, než dnes."
Ani úrok dnes už podle křesťanů není nemravný, protože si nepůjčujeme proto, že bychom neměli z čeho žít, ale proto, že chceme zvýšit svůj blahobyt. To je legitimní, pokud si půjčujeme tolik, že dokážeme půjčky splácet. Tuto míru bohužel v posledních letech řada lidí i států nedokázala odhadnout.
