69. den: Vzhůru dolů
Moja je šikovnější den za dnem. Po dobu, kdy ji sledujeme našimi kamerami, se z nesamostatného mláděte stal tvor, vydávající se na samostatné výpravy. Dovoluje si v poslední době neuvěřitelné kousky. Dnes kupříkladu od rána šplhá nejen po provazech, ale i na mříže, oddělující přípravnu krmiv od pavilonu.
Moja má dlouhé přední končetiny, ve srovnání s lidmi mnohem delší, podobně jako dospělé gorily. U Richarda obdivujeme vyvinuté svaly, ovšem Moja má na první pohled ručičky slaboučké jak párátka. Je to však mylná představa, o čemž nás při šplhání denně přesvědčuje. Svaly má rozhodně dobře vyvinuté.
Při dnešním lezení se Moja vyšplhala po mřížích až úplně nahoru. Trnuli jsme hrůzou, aby nespadla, ale to se nestala, ledabyle ručkovala, visela nejprve za jednu ruku a poté snad jen za jediný prst, pohupovala se, pak se kousek spustila a hup - skočila rovnou dolů do hromádky pilin. Jako po tolikáté se naše obavy o její zdraví ukázaly liché. Kdyby skočilo stejně velké dítě z výšky, rovnající se pětinásobku jeho výšky, asi by to nedopadlo příliš dobře. Ovšem srovnávat gorilí mládě s dítětem dost dobře nejde. Gorilátko je vyvinutější, šikovnější, mnohem lépe vzhledem ke svému věku připravené na nebezpečí, které číhá všude kolem něj.
Výhodou Moji i dospělých goril je to, že zadními končetinami dokážou chápat předměty a držet se podkladu téměř stejně jako předními končetinami. Vděčí za to dlani s protistojným palcem, který funguje podobně jako na lidské ruce a umožňuje pevné sevření. Proto můžeme vidět, jak gorily chodí po provazu mnohem bezpečněji než provazochodci.
