66. den: Sledování televize

O nápadu umístit v pavilonu goril televizi jsme si povídali s Danielem Fryntou, zoologem z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Pane doktore, proč jsme vlastně do pavilonu televizi umisťovali? Televizní obrazovku proto, že se mohla stát zdrojem určité zábavy pro zvířata, která přes veškerou naši snahu v zajetí trpí nudou. Když se nám je podaří něčím rozptýlit, je to pro jejich psychické zdraví jenom dobře. Byl tady i další důvod - chtěli jsme gorily poznat a studovat je nestandardním způsobem. Tedy metodami podobnými těm, které používáme při studiu člověka. Lidí se totiž můžete přímo zeptat, co chtějí a co je zajímá, zatímco u zvířat to tak udělat nemůžete a musíte jenom nepřímo dedukovat z jejich chování. V našem případě tím, že jim dáváme do ruky možnost si přepínat programy, se jich přímo ptáme, co by chtěly sledovat, co je zajímá, a tak se můžeme ptát po jejich zájmech, po jejich preferencích a tak trochu s nimi zacházíme jako s lidmi.

Jinde už tento pokus probíhal? Probíhal, určitě, přinejmenším nezáměrně, něco podobného jistě někde proběhlo. Ale inspirací pro nás byly experimenty, které jsou ryze české. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR v Krči v laboratoři doktora Bureše magistra Nekovářová dělá experimenty na potkanech. V nich jim ukazují obrazovku počítače, na které oni řeší určité prostorové úlohy. A právě tyto experimenty naznačují, že i ten potkan je schopen se svým způsobem zorientovat, reagovat na obrazovku, a že tudíž tvor nám natolik podobný jako gorila by to měl zvládnout už zcela bez problémů.

Co konkrétně jste od pokusu očekával? Myslel jste si, že gorila si spojí ovladač s televizní obrazovkou a že bude záměrně přepínat obraz tlačítky? To jsem si myslel, ovšem výsledek není zatím příliš průkazný. Zvířata si jenom postupně zvykají na to, že jsou jim televizní programy pouštěny, a zatím se nedá říci, že by vysloveně záměrně přepínaly ty programy. Ale doufám, že se to v budoucnu povede.

Co měly možnost gorily vidět na obrazovce? Měly možnost vidět jednak různá zvířata, to znamená orangutana jako reprezentanta lidoopů, nejbližšího tvora, potom lva jako určité nebezpečí a potom hmyz, tedy sarančata jakožto něco víceméně odtažitého, malého, málo relevantního. A ten výsledek byl docela zajímavý. Richarda zajímal jenom orangutan, lev kupodivu nevzbudil větší pozornost.

Jak Richard reagoval na orangutana? Sledoval ho se zaujetím, to je asi ta nejpřesnější věc, jak by to šlo popsat.

Snažil se ho třeba nějak zkontaktovat? Dotknout se ho? Nezdá se. Když gorily sledovaly pouštěné programy, tak z jednotlivých náznaků bylo vidět, že jaksi rozumějí tomu, co se na obrazovce odehrává. Ale ani do fanatických záběrů se až na výjimky nesnažily zasahovat přímo. Což může znamenat i to, že jsou si třeba vědomy určitého rozdílu mezi skutečností a tím obrázkem. Jen jednou jsme viděli Kijivu, která se při pohledu na jinou samici začala bušit dlaněmi do prsou.

Pokud se nepletu, tak kromě zmiňovaných zvířat jsme gorilám nabídli také jisté projevy goril. Promítali jsme jim odpočinek, příjem potravy a agresi. Jak reagovaly na tyto scénky? Biologicky je nejvíc relevantní obecně agrese, čili měli bychom očekávat asi velký zájem o agresi, protože to je vlastně to nejdůležitější, co zvíře má kolem sebe sledovat. Ovšem gorily jsou zvířata dosti mírumilovná, taková klidná a tomu odpovídal i zájem, který projevovaly, takže agrese je moc nezajímala a zajímala je hlavně potrava. Jsou to tvorové, kteří většinu času tráví tím, že něco žerou.

Opičily se? Opičily, i když to je velice složité k dokazování, protože prokázat, že nějaké zvíře dělá totéž, že napodobuje vzor, který je mu předváděn, ať už ve skutečnosti nebo na obrazovce, je dost složitý experiment. Ale rozhodně velmi často dělaly něco podobného. Tedy sledovaly na obrazovce žeroucí gorily a samy žraly také.

Jak celkově skupina na televizi reaguje? Dívají se na televizi podobně jako lidé, ovšem ne tak dlouho a souvisle, spíš jenom několik minut nebo čtvrt hodinky, potom je to přestane zajímat. Ale to, co je zajímavější a podstatné z hlediska našeho experimentu a koneckonců i jeho aspektů, je to, že televize tu skupinu spíše sbližuje. Když se jeden začne dívat na televizi, přijdou ostatní a také pozorují. Ani agresivní scény v nich nevyvolávaly nic negativního. Dívaly se asi tak, jako když se lidé dívají třeba na nějaký historický film - to také nevzbuzuje v běžné rodině žádné násilí, i když tam bývá dost mrtvých.

U lidí se často stává, že když se dívá jeden člen rodiny na televizi, tak se postupně přidávají i ostatní. Fungovalo to stejně i mezi gorilami? Ano, fungovalo to naprosto stejně jako u lidí. Musíme si uvědomit, že gorily jsou skoro lidé a zahrnovat je mezi zvířata je do jisté míry sporné. Jsou nám prostě strašně blízké.

Myslíte si, že kdybychom jim televizi pouštěli ještě nějakou dobu, že by ovladač záměrně mačkaly, aby změnily vysílaný obraz? Já doufám, že se to naučí, ovšem ukazuje se, že bychom museli použít silnější podněty. V současné situaci v našem pavilonu, kde je malé mládě, si ovšem nemůžeme dovolit je příliš vyrušovat a pouštět jim programy, řekněme s hvězdičkou. Z toho důvodu jsme ustoupili od nápadu ukazovat jim třeba pavouky nebo jedovaté hady, o kterých důvodně předpokládáme, že by si je chtěly vypnout. Ale to zatím nemůžeme udělat.

Co by byl takový nejsilnější impuls, který by je donutil právě spojit si toto jednání? Já si myslím, že by to byl zmíněný had, protože i lidé koneckonců mají vrozenou negativní odpověď na hada nebo hadovitě vyhlížejícího tvora. Bojí se ho a podvědomě před ním ustupují. Alespoň někteří z nás.

A my jsme se báli o gorily, a proto jsme jim právě hada nepustili. Je to tak? Ano, zatím se bojíme, že by to mohlo přinést víc problémů než pozitivních zjištění.