44. den: Povodně všechno změnily

Když už se to skoro podařilo, přišla povodeň. Ta zničila dolní část zahrady a vysokou vodu nepřežil, k lítosti všech, právě gorilí samec Pong. Na něj a také na to, jak to o povodních v zoo vypadalo, vzpomínal kurátor pražské zoo, doktor Pavel Brandl.

Jsou to tři roky, takže tehdejší hektické události už přece jenom trochu splývají. Něco už je takřka legendární, něco si člověk přidal, nicméně pokud si to dobře pamatuji, už od víkendu před povodní jsme drželi v zahradě hlídky a chodili kontrolovat Vltavu, jak hladina stoupá. Vždycky po několika hodinách. S prvním stěhováním jsme začínali, nemýlím-li se, v pondělí, kdy jsme přemísťovali zvířata z nejníže položených částí zahrady do oblastí, které jsme tehdy považovali za bezpečné. Protože taková zkrátka byla tehdy zpráva - že voda, která nás zasáhne, bude řekněme padesátiletá až stoletá. To se posléze ukázalo jako informace chybná a díky tomu některá zvířata, přestěhovaná v první fázi, byla postižena záplavou a už jsme se k nim nemohli vrátit, nemohli jsme se k nim znovu dostat.

Abych se vrátil ke gorilám, těm jsme pouze ten den otevřeli dveře do věže. Gorily skutečně v pozdních odpoledních hodinách všechny byly buď ve věži, nebo na schodišti. V noci začala voda zaplňovat pavilon a my jsme se už do něj nedostali. Bohužel se ukázalo, že během noci tehdy pětiletý gorilí sameček Pong opustil věž, a tedy to bezpečné místo, kde jsme ho ještě v podvečer viděli. Zřejmě se přesunul do jiných částí pavilonu - to už se dneska bohužel nedá zrekonstruovat -, kde ho potom zachytila stoupající voda, ve které utonul.

Co asi vedlo Ponga k tomu, aby celou skupinu ve věži opustil? Pravděpodobným důvodem je fakt, že věž má jistý omezený prostor, Pong měl od příchodu do Prahy tendenci zdržovat se dál od dominantního samce skupiny, tedy od Tadaa, takže zřejmě proto věž opustil a vydal se spát jinam. Což se mu bohužel stalo osudným.

Abychom i na Ponga vzpomenuli, povězte nám, jaký vlastně byl? Pong byl velice zvláštní. Byl odmalička vychováván mezi lidmi, takže jeho chování zpočátku bylo: "Já jsem člověk, proč mě strkáte mezi ta zvířata?" Jinak to bylo velmi krásné zvíře, bylo velice pěkné sledovat během roku, kdy byl u nás v zoo, jak se vlastně z jakéhosi človíčka mění na plnohodnotnou gorilu.

Pavle, jak to tedy bylo dál? Jak se situace dále vyvíjela? Druhý den bylo jasné, že voda stoupá, že dosáhne až k věži a že i z věže bude nutné gorily evakuovat. Takže proběhla dost dramatická evakuace. Jako první se do zatopeného pavilonu tehdy dostal Marek Ždánský s ředitelem zoo, doktorem Fejkem. Dojeli tam na malém nafukovacím člunu, do věže se spustili stropními světlíky, které museli tehdy zničit, vyrazit, aby se vůbec dostali dovnitř. Marek potom ve věži zůstal a čekal, dokud se nám nepodaří zajistit velké čluny, které by mohly evakuovat celou gorilí rodinu. To už bylo jasné, že ve věži je jenom Tadao, Kamba a Shinda a Kijivu.

Chápu to dobře, Marek byl ve věži společně s gorilami v jedné místnosti? Ta věž je rozdělená na dvě části, na část pro ošetřovatele a na část pro zvířata. Takže Marek byl v části chovatelské. Nicméně bylo to určitě velmi depresivní, voda šla nahoru velmi rychle, takže Marek mohl v podstatě co čtvrt hodiny vidět, jak mu mizí další schod ve vodě. Tehdy nám strašně moc pomohli vodáci. Byli to lidé, kteří disponovali kromě klasických malých raftů, také "matyldami". To jsou ty velké čluny původně vyvinuté pro sjíždění himálajských řek.

Posádka "matyld" byla improvizovaná, byl tam samozřejmě veterinář, který musel gorily uspat, byl jsem tam já, byl tam ředitel a potom obětaví lidé ze zahrady, mnozí zcela bez vztahu ke gorilám. Byli tam třeba krmiváři, kteří nám tehdy ohromně pomohli. A v této sestavě jsme jeli uspávat gorily do věže. Uspávání bylo úplně nestandardní, uspávala se čtyři zvířata naráz. To není běžný postup, uspávala se zvířata nevyhladovělá, což také není normální, zvířata byla velmi nervózní, takže špatně usínala. Když nakonec všechna spala, nastal další problém. Voda ještě nebyla ve stejné úrovni se vstupními dveřmi do věže, takže jsme těžké gorily spouštěli na velmi vrtošivá nafukovací plavidla z výšky asi jednoho a půl metru. Kdykoli se mohlo stát, že přijde proud, který tou lodí zrovna hne, a my spící gorilu spustíme do pět metrů hluboké vody.

Cestou zpátky se jedna z goril, myslím, že to byla Shinda, částečně probudila. To souviselo s tím, jak byla zvířata excitovaná, takže na ně anestetika zabírala zcela jinak než ve standardních podmínkách. Jeden z krmivářů si odnesl tehdy suvenýr - velkou modřinu na paži, protože gorilí samice se ho chytila, objala ho a znovu usnula. Nicméně bylo to velmi riskantní, v tu chvíli ten krmivář byl vlastně v objetí spící gorily, která se mohla skulit z té lodi dolů do hluboké vody. Těžko bychom je byli oba zachránili. Celá akce nakonec skončila úspěchem, všechna čtyři zvířata stěhování přestála v pořádku, nikdo z lidí se nezranil. Marek opouštěl věž, jako správný lodní kapitán, úplně poslední.

Jaký vliv měly povodně na samotný gorilí pavilon? Nebýt povodní, tak bychom ten nový pavilon měli v podobě, jak jsme ho otevírali v roce 2001. Povodeň nakonec byla pro něco dobrá, umožnila nám určité rekonstrukce, udělala se různá zlepšení, která nám i gorilám velmi zpříjemnila život v tomto zařízení.

Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré, myslíte si, že povodeň přinesla pro pražskou zoo ještě nějaká jiná pozitiva? Pro zahradu jako takovou povodeň znamenala to, že jsme najednou museli stavět novou zoo. To je na jednu stranu veliká katastrofa, začínat z ničeho, na druhou stranu má člověk o mnoho volnější ruce, když začíná na zelené louce. Takže v tom vidím ten pozitivní dopad povodně. Další pozitivum je, že nám to přineslo nově uspořádanou gorilí skupinu, přineslo nám to nového samce, Richarda. Protože po povodni jsme se rozhodovali, jak s gorilami dál, a jedním z prvních rozhodnutí bylo, že začátku od nuly využijeme k tomu, že získáme nového plnohodnotného samce, což se podle mne naprosto perfektně podařilo.