4. den: Moja

10. listopad 2005

Ranní vstávání prožívají gorily v pavilonu pražské zoo jako většina z nás. Je to krutá realita, vzbouzet se do polotemného kalného dne, kdy na Slunce můžeme jen vzpomínat. A tak pouze malá Moja, jak už bývá u dětí toho věku normální, nemá problémy a řádí snad od okamžiku, kdy si dohlédne na prsty natažené ruky. Dnešek nebyl jiný, a protože matka Kijivu spala, Moja se vydala na průzkum pavilonu. Je úžasné, jaký rozdíl je mezi loňským nemohoucím novorozenětem a téměř ročním gorilátkem. Není to jako u lidí, kde se roční mimino sotva staví na nohy. Moja bravurně šplhá ve výškách, houpe se na laně, dělá salta, leze po větvích, předvádí se ve stylu dospělých lidoopů a snaží se tlouct do hrudi, jako by říkala: "Jsem tady, já jsem Moja a počkejte, co všechno v životě jednou dokážu! Ještě budete překvapeni!" Moja je zřejmě nejoblíbenější gorilou v naší reality show Odhalení. Důvodem je i její vzhled - vždyť kolik mláďat se podobá lidskému dítěti jako takové roční gorilátko?

O Moje jsme si povídali s panem Markem Ždánským, který je vrchním ošetřovatelem goril v pražské zoo a v naší reality show pravidelně vystupuje.

Marku, můžete nám Moju stručně představit?

Moja se narodila 13. prosince 2004 někdy v noci. Jejími rodiči jsou Kijivu a Richard. My jsme narození netrpělivě očekávali, ale trochu později. Netrefili jsme se v dohadech o dobré tři neděle. Říkali jsme si, že to třeba přijde na Nový rok, takové novoroční miminko. Přišlo to trošku dřív. Ráno přišla kolegyně do práce a kouká, co to drží Kijivu v ruce. Jako kus nějakého klacku. A ono to mládě. Kijivu se o něj od začátku stará úplně perfektně, bez problémů, takže nám spadl kámen ze srdce. Teď už Moja začíná chodit, bude jí rok a podniká výpravy od mámy, leze po stromech a až bude větší, bude šplhat a pronikat úplně všude. Čekali jsme, jaký bude mít vztah se svým otcem. A není problém - s Richardem vychází dobře - zato tetu Shindu asi moc ráda nemá, protože Shinda jí vždycky všechno bere. Když už konečně něco dostane, tak ona jde a vezme jí to. Kijivu ji úplně ochránit nedokáže, tak ona je hned naštvaná. Ale až bude větší, tak jí to určitě vrátí. Zvlášť když to bude kluk.

Marku, řekněte nám, jaké pokroky Moja za ten rok udělala?

Každý, kdo přijde do naší zahrady vícekrát za rok, musí vidět, jaké úžasné změny se zvláště v posledních měsících u Moji dějí. Zhruba v půl roce začala víc chodit od mámy a teď už za ní i běhá. Když to člověk pozoruje, tak to chvílemi vypadá, že Kijivu ji učila chodit, že ji schválně dala od sebe a šla od ní třeba tři metry, zatímco prcek za ní běžel a snažil se ji dohnat. To byly počátky, teď už ale Moja sama studuje, už ho zajímá všechno kolem.

V denním tisku mohli posluchači vidět fotografii Moji s komentářem, že se jistě jedná o kluka, ale následovalo tvrzení, že to může být i samička. Vydali jsme se za primatoložkou Klárou Petrželovou s dotazem, jak to tedy vlastně je.

Určování pohlaví u goril je opravdu velice obtížné, pokud se jedná o přirozeně odchovanou gorilu. Takže v současné době ještě nelze stoprocentně potvrdit, zda se jedná o kluka, či o holku. To, co jste mohli vidět v tisku, byly snímky zepředu, kdy tam bylo vidět něco, co bychom mohli považovat za penis, ale fotografie byly předloženy mnoha chovatelům ze zoologických zahrad a odborníkům a ti se shodli, že to nemusí být penis, ale může to být výrazný klitoris. Obecně genitálie u goril nejsou výrazné, takže je třeba ještě dalších snímků a dalších bedlivých pozorování, abychom mohli se stoprocentní jistotou říci, zdali se jedná o kluka, nebo o holku.

Proč je takový problém určit, zda je Moja samec, nebo samice?

Je to dáno tím, že gorily nemají velký penis, jako bychom třeba mohli najít u šimpanzů nebo u řady primátů vyloženě opičího typu - kočkodanů, makaků. Existuje řada případů ze zoologických zahrad, kdy bylo mládě chováno dlouhé roky jako samec a potom se z něj vyklubala samička. Vzhledem k tomu, že máme nekontaktní chov, tak jsme nikdy neměli naše mládě v ruce a tudíž nejsme schopni říct, jakého pohlaví naše mládě je. Gorily mají jedno z nejmenších přirození mezi lidoopy a k tomu mají dlouhé chlupy, takže na potřebných místech není skoro nic vidět. Většinou se to stoprocentně zjistí jen v případě, že zvíře musíme kvůli nějakému veterinárnímu zásahu uspat. A to samozřejmě neděláme jen tak, je zbytečné odebírat samici mládě a stresovat je, v tuhle chvíli je nám to vlastně jedno, proto říkáme, že nevíme, co to je.

Je důležité, abychom to vůbec věděli, jestli je to holka, nebo kluk, třeba pro její výchovu?

Pro výchovu určitě ne. Za pár let - a to už samozřejmě budeme vědět - se musí rozhodnout, co dál. Protože když to bude samička, tak v té skupině může žít delší dobu, zato sameček bude muset jít kvůli vzrůstající agresivitě otce v určitém věku pryč. Samičky to mají jednodušší, určitě seženou některou nepříbuznou skupinu. Ale opakuji, v této chvíli nás pohlaví gorilátka vůbec nezajímá, protože to je hlavně náš miláček, první gorilka, která se narodila. A tak se o ni určitě postaráme. Takže to jsou pouze spekulace. Já mám svoje mínění, ale to si nechám zatím pro sebe. Ať se říká, že se neví, co to je.

Nakonec čistě osobní otázka pro oba dotazované. Byli byste raději, aby to byla holka, nebo kluk?

Já budu hlavně šťastný, když mládě bude zdravé, řekl nám Marek. Když se Kijivu o něj bude dobře starat a když všechno půjde v pohodě a bez problémů. Mně je úplně jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Z pohledu zoologické zahrady by možná bylo lepší, kdyby to byla holka.

A co Klára?

To je velmi častá otázka, přitom odpověď není vůbec jednoduchá. Řekla bych, že je to jedno. Je to jedno z jednoho prostého důvodu: bude-li to samec, tak jeho další životní běh bude takový, že někdy kolem pátého, šestého, sedmého roku vyrazí do světa a stráví pár let někde v mládenecké skupině. Bude-li to samička, bude u nás o několik let déle, ale stejně bude muset vyrazit jinam, protože bychom se dostali do úplně stejné situace, v jaké byly naše samice v Sydney. Bude tady otec a dcera a je velmi nežádoucí, aby docházelo ke spojení otce s vlastní dcerou. Takže i z mého pohledu je to úplně jedno a i pro mě je důležité, abychom to mládě úspěšně odchovali, abychom překonali těch několik dětských let a abychom ho dotáhli až do věku adolescenta, který může vyrazit do světa. To bude teprve finále celého příběhu prvního mláděte gorily v pražské zoo a úspěch bude stoprocentní.

autor: Martin Smrček
Spustit audio
Projekt Odhalení