24. den: Lidé a zvířata
Proč se zajímáme o zvířata? Jsou to koneckonců naši nejbližší žijící příbuzní, takže to už je celkem dostatečný důvod, abychom se o ně zajímali. Kromě toho je u nich naprosto strhující míra podobnosti s člověkem.
Kdo četl třeba Foutsovu knihu "Nejbližší příbuzní" o pokusech na šimpanzích, kde je učili znakovou řeč, tak si toto může užít do všech detailů. Zcela pochopitelně nás všichni primáti z tohoto hlediska velmi interesují. Bylo to i dávno před tím, než se začalo vůbec mluvit o nějaké evoluční teorii a o našem společném původu s nimi. Už staří Římané byli z opic jednak nekriticky nadšeni, jednak si tamní moralisté vzdychali cosi v tom smyslu, jak je to hrozné, že opice, nejodpornější ze vší divé zvěře, je člověku tak strašně a do všech detailů podobná.
O vztahu lidí ke zvířatům a hlavně lidoopům jsme si povídali s profesorem Stanislavem Komárkem.
Myslíte si, že tento evoluční fakt je jediný důvod, proč se lidé o opice zajímají? Lidé se zajímají - dá se říci - o všechna větší zvířata. I o ta menší. Ale speciálně teplokrevní obratlovci, tedy savci a ptáci, slouží velmi dobře jako jakýsi model, na němž chápeme chování vlastní. U opic je to dekódovatelné zcela neproblémově, ale třeba Konrád Lorenc spoustu lidských záležitostí typu žárlivosti předváděl na divokých husách, a i to bylo velmi přesvědčivé. My vždycky nejsnáze pochopíme to, co nás samé obklopuje nebo co námi samými hýbe, někde, když je to přesazeno do jiného kontextu.
Když dojedeme, řekněme, do Namibie a u nějakého tamního kmene uvidíme to, co se odehrává v naší rodné vsi, tak teprve potom si toho doma správně všimneme. Máme tendenci sebe sama a vlastní kulturu chápat jako něco samozřejmého. Toto vyvstane pochopitelně nejen u lidí odlehlých kulturních okruhů, ale také u zvířat. Konec konců všichni víme, jak oblíbené byly zvířecí bajky ve stylu Ezopa či La Fontaina.
Myslíte si, že je možné, aby se lidé o gorily zajímali i z toho důvodu, že by z nich měli strach? To je pochopitelně také jeden dobrý důvod, lidé se o silná a nebezpečná zvířata vždycky zajímají, a nejvíce se o ně zajímají tehdy, když jsou za mříží nebo pancéřovaným sklem. Protože potom se lze tak nějak příjemně bát, a zároveň není třeba se obávat o svou vlastní kůži. Já si živě vzpomínám, když v jednom indickém národním parku k nám mimo všechna očekávání začal přicházet krásný tygr, zcela volně. Přece jenom jsem si nedodal kuráže, nešel k němu a nevyfotografoval ho. Protože jsem si říkal, že možná by pak poslední snímek pochválili, ale já už bych se toho nemusel dočkat.
Čili tam se jedná i o jakýsi moment dominance nad těmi zvířaty. Dřív se to projevovalo lovem, dnes doba přece jenom pokročila, tak je sledujeme aspoň v zoologické zahradě nebo v poměrném bezpečí rezervací. Ale fakt je ten, že gorily samy o sobě příliš agresivní nejsou. Samozřejmě kdyby chtěly, tak by mohly. Z těchto strachů se pak odvíjí celá tradice filmů jako King Kong a tak dále, to už by ale byla jiná kapitola.
Myslíte si, že gorily si k lidem budují podobný vztah jako lidé ke gorilám? Že se třeba gorily o nás o lidi také zajímají? Určitě. Samozřejmě, že lidé mohou udělat nějakou věc, kterou gorila neočekává a očekávat nemůže. Použití střelné zbraně v terénu patří k nim. Ale podobně jako my jsme schopni se zorientovat v jejích obličejích, chápat jejich gesta, tak oni tu samou možnost mají s námi. V zajetí jsou také diváci nebo návštěvníci jedním z mála zdrojů obveselení těch zvířat, který tam v jejich poměrně nikdy nekončící nudě dobře zajištěného života na malé ploše hraje dosti značnou úlohu. Živě si vzpomínám na pár goril se jmény Titan a Nigra, který byl v době mých studií v pražské zoo. Ve snaze jim poskytnout ideální podmínky a dát jim co nejvíc a nejlepší potravy se nakonec ukrmily do váhy hrubým odhadem 150 až 200 kilogramů. Tak tam vedle sebe seděly, opíraly se o ta obrovská břicha a rukama k sobě shrabovaly nejrůznější pochoutky a cpaly je do sebe. Pochopitelně k nějakému páření či dokonce rozmnožení tam nikdy nedošlo, protože na něco podobného v podstatě ani nepomyslely.
Vzhledem k tomu, že náš Richard má podle některých odhadů dvě stě kilogramů, možná Titana a Nigru předčí. Ony byly poměrně malé na svou váhu. Gorily jsou totiž dosti variabilní co do tělesné velikosti. Byly drobné, ale v podstatě bylo o nich možno říct to, co můžeme říci o některých lidech. Že měli v podstatě jeden rozměr, a to poloměr. Pochopitelně pozitivní roli hraje jak stávající postavení goril v zoo, tak i způsob, jakým jsou dnešní gorily drženy. To se podstatně změnilo a zlepšilo, zoologické zahradnictví se stále vyvíjí, ale ti lidé jsou tam pro ně stále zajímaví a klíčoví. Doufám, že lidé se budou nadále zajímat nejen o lidoopy obecně, ale zvlášť o naše gorily, které jsou v pražské zoo aktéry naší trochu jiné reality show Odhalení.
