15. den: Kluk, nebo holka?

21. listopad 2005

"Tak je to Moja, Mojík, Mojánek? Jak je možné, že nenapíšete, zda se jedná o kluka, nebo holku?" přišlo mi včera e-mailem. Těžko někomu vysvětlit, že odlišit u gorilího prcka, zda jde o NĚJ, nebo o NI, je věc velmi složitá i pro odborníky.

Gorila není člověk a gorilátko není lidské miminko. To, co vidíme první vteřinu po narození dítěte a pomocí ultrazvuku ještě mnohem dříve, bychom jistě zjistili u goril ve chvíli, kdy by matka opustila mládě a my bychom ho museli uměle vychovávat.

Ovšem u nás roste mládě v péči matky a pod dohledem otce a do rukou ošetřovatelů se zatím nedostalo. Pro jeho život je pochopitelně důležitější vyrůstat s matkou a učit se od ní vše důležité pro život, než abychom se mohli zblízka přesvědčit, zda jde o kluka, nebo o slečnu. Ale v hlavě nám to pořád vrtá, to je jasné. Něco málo náhodně vyfotografoval jistý zvídavý a obrázek se objevil v tisku. "Moja je určitě kluk!" psalo se.

Ale hned následovala vyjádření odborníků, že to nemusí být pravda, že to něco může klidně mít i holka. Můžeme si o tom myslet, co chceme. Jedno je však jisté. Pravda se může ukázat už brzy. Buď pomohou naše kamery, nebo jednoduchý genetický test. Ale k tomu se jistě brzy vrátíme.

Pro informace o Moje jsme se vypravili za vrchním ošetřovatelem goril v pražské zoo Markem Ždánským. Ale povídání začalo trochu jinak.

Pane Ždánský, kdy se gorily staly středobodem vašeho života? Je to už dost dávno. Když jsem v osmnácti letech odmaturoval a měl jít na vojnu. Těsně před nástupem v říjnu mě chytilo slepé střevo, takže jsem šel na operaci a po ní nevěděl, co budu dělat. Náhodou jsem zatelefonoval do zoologické zahrady v Praze, kam jsem brzy poté 13. prosince nastoupil. Měli volné místo, ale musel jsem nastoupit okamžitě. A to jsme si před tím říkal, že alespoň Vánoce odkroutím bez práce. Představoval jsem si, že půjdu někam ke slonům, rozhodně mě nenapadlo, že půjdu do pavilonu opic. Z toho jsme měl hrůzu. Hned mě napadlo, jaký tam budu smrad, ten starý pavilon byl obzvlášť načichlý, ale změnilo se to a já jsem tam vydržel až doteď.

Čím si vás gorily získaly? Ve starém pavilonu byly jak gorily, tak i orangutani a šimpanzi, tedy několik druhů lidoopů. Každý má jinou povahu, takže každý den byla moje práce trochu jiná. Oni se mnou komunikovali, zatáhli mě určitým způsobem do svého života. A to právě bylo a je hrozně zajímavé.

Vraťme se k příchodu goril do zoo po povodních. Dobu rekonstrukce přečkaly samice v Zoo Dvůr Králové. Kijivu a Shinda strávily nějaký čas mimo naši zoo. Já byl tehdy proti, aby šly zpátky, protože jsem pořád myslel na tu hrůzu, kterou zde zažily. Bál jsme se, že psychicky to opravdu špatně zvládnou, ale bohužel v Evropě je goril a obzvlášť samic tak málo, že jsme jiné nemohli získat.

Ale zvládly to dobře? Museli jsme couvnout a prostě jsme si je vzali zpátky. Byly kupodivu úplně v pohodě, nelezly nikam do vyšších pater, kde za povodní hledaly úkryt. Jako kdyby si na nic nevzpomínaly. Pár týdnů nato přišel Richard z Anglie a během dvou dnů jsme je dali dohromady. Richard se jim od začátku začal věnovat, takže to bylo úplně v pohodě.

Co to znamená ve vašem slangu - začal se jim věnovat? Pravidelně každý měsíc každou samici začal pářit. A někdy třetí měsíc společného soužití Kijivu zabřezla. Do roka jsme měli mládě.

A když vám připomenu datum 13. prosince 2004, co se vám vybaví jako jedna základní vzpomínka? No, bylo to nečekané. My jsme měli spočítané, kdy by se asi mládě mělo narodit. Hned od začátku se prováděly těhotenské testy. Ty klasické lidské, jako mají ženy. Najednou nám to signalizovalo, že Kijivu je březí a každý další měsíc jsme se v tom znovu utvrzovali. Tak jsme si spočítali, že by to mělo být někdy na konci prosince nebo na začátku ledna. Kvůli tomu to byl takový šok. Když jsme ráno přišli do práce a podívali se z našeho okna v přípravně. Kijivu tam seděla a v náručí držela mimino.

Jak to vypadalo? Dá se to vůbec popsat? Samozřejmě jsme koukali, byli jsme udivení. Kijivu držela malou v ruce, ta už byla očištěná, jenom byla vidět pupeční šňůra, kterou ještě neměla odstraněnou. Nastaly nejhorší dva dny, kdy jsme sledovali, zda bude mít Kijivu mléko. Bylo důležité, aby Moja začala pít. Víc než den a půl jsme ji pořádně neviděli. Byla taková malinká a mám ji měla přitisknutou na tělo. Navíc se k nám pořád otáčela zády. Takže jsme si stoprocentně jistí nebyli a až po dvou dnech Kijivu přišla úplně k mřížím a bylo vidět, že Moja má v puse její prso a normálně pije.

Chlubila se Kijivu? Ne že by nám ji vysloveně ukazovala, ale byla úplně v pohodě, nebyla nijak vystresovaná. Nejlíp to vzal Richard, ten dělal, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby to byla běžná věc.

Dá se to nějak srovnat s lidským potomstvem? Když se člověk podívá, jaká je Moja po roce, co dělá, mě zaujal jeden moment, kdy se držela mámy a zároveň zkoušela se dotknout provazu. Bylo to skutečně jako u malého dítěte - ještě tam byl ten strach pustit se a o něco se pokusit sám. Je to přinejmenším hodně podobné. Třeba jako nyní, kdy Moja začíná víc chodit, už se pohybuje sama, od Kijivu chodí i na delší vzdálenosti. Ale není to tak dávno, byl to najednou rychlý zlom. Dokonce to vypadalo, jako když máma učí mládě aktivně chodit. Dala ji asi metr od sebe, držela za ruce a šla. Normálně od ní couvala a Moja ťapala za ní.

Komické třeba je, když si Moja bere od nás z ruky mandarinku, rajče, to, co vidí u mámy, že ona žere. Ale když jsme jí ze začátku začali něco dávat, tak Kijivu jí vždy určité potraviny sebrala. My jsme Mojince dali něco dobrého do pusy a Kijivu jí to hned z pusy vyndala a sežrala. Nejdřív jsme si říkali, že je zlá, ale možná to úplně jinak. Třeba ji chrání, protože má obavy, že právě takovou potravu zrovna nemusí dostat. Utvrdilo nás v tom třeba to, že když jsme jí dali něco jiného, třeba když jsme vyměnili mandarinku za mrkev, tak tu jí nechala. Nebo hroznové víno jí nechala a mandarinku jí vzala.

Hodně se mluví o tom, jestli Moja je ta nebo ten. Dá se to už poznat? A když, tak jakým způsobem? A nebo proč se to ještě neví? Z našeho pohledu to zase není nějak podstatná věc. Jméno Moja jsme vybrali schválně, protože se může používat v obou rodech. Co se týká toho, jestli to je kluk nebo holka, já mám svůj tip, který jsem bohužel párkrát řekl, ale pokud se to neví na sto procent, tak to naše zoo nechce vypouštět.

Kdy to můžeme poznat na těch sto procent? U goril je to obzvlášť těžké, protože samci mají vnější pohlavní orgány z lidoopů úplně nejmenší. A vzhledem k tomu, že mají v rozkroku husté ochlupení, tak je to velmi špatně vidět. U Richarda jsem to za tu dobu, co je tady, viděl jenom dvakrát, a to opravdu byla náhoda. V některých zoologických zahradách si dokonce mysleli, že mají samičku, a až teprve v šesti letech, kdy samci začínají dospívat a začínají se jim barvit hřbety, se přišlo na to, že to je samec. My naše mládě zbytečně do ruky brát nebudeme, to bychom stresovali jak mládě, tak samici. U Moji je něco vidět, ale říkám, já si myslím, že to je něco, ale na druhou stranu odborníci z jiných zahrad tvrdí, že to může být něco jiného.

Co využít moderní analýzu DNA? Ta je taky možná, ale zatím čekáme. Provádí se to tak, že se vytrhne trocha srsti, ta odešle do laboratoře a v ní zjistí, jakého je zvíře pohlaví. My ale nechceme Moju volat k mříži a trhat jí srst. Opakuji: myslíme si, že v tuhle chvíli to není tak podstatné, že o tom sice každý spekuluje, ale je to vlastně dost jedno.

Než se s vámi rozloučím, nemohu nebýt osobní, dovolíte-li? Ten šrám, který máte na čele, to je pohlazení od gorily? Ne, to není pohlazení, to jsem naboural do skla.

autor: Martin Smrček
Spustit audio
Projekt Odhalení