10. den: První úkol - Jak se dostat do plastové lahve

Ovšem, potravu dostávají gorily od ošetřovatelů, ale aniž by si to uvědomovaly, postrádají to, čím tráví valnou část dne v divočině. Tedy hledání a sběr potravy. Když dáme gorilám potravu doslova na podnose, zkonzumují ji během pár minut. Proto se potrava v pavilonu rozmísťuje na různá místa, ukrývá a znesnadňuje se její dosažení. Gorily se tím baví a tráví čas. Platí totéž, co u našich dětí. Každou činnost, každou aktivitu, která naruší denní stereotypy, berou jako zábavu a příjemné zpestření.

Jedním ze známých úkolů je ukrytí potravy do plastové (PET) lahve. Původně jsme uvažovali, že do lahví umístíme nějaký hmyz, ale nakonec jsme použili oblíbené kousky jablek. Povězme si nejdříve, jak náš pokus dopadl. První láhev z rukou ošetřovatele uzmula Kijivu a hned po ní Shinda. Teprve poslední si ji vzal Richard a klidně odnesl stranou. Obě samice řešily situaci po svém a pro nás možná poněkud překvapivě. Láhev bez váhání brutálně rozervaly a poté kousky jablíček sbíraly kolem sebe. Zato Richard se nejprve zamyslel, poté prokousal do láhve malý otvor vedle uzávěru a jablka si sypal způsobně do dlaně. Z našeho pohledu se zachoval daleko chytřeji. O vysvětlení odlišného chování goril jsme požádali primatology Mgr. Marinu Vančatovou a doc. RNDr. Václava Vančatu, CSc., z Fakulty humanitních studií University Karlovy.

Čekali jste, že se některá z goril pokusí láhev odšroubovat? Tady záleží na individuálních zkušenostech každého zvířete. Musíme si uvědomit, že jak Richard, tak gorilí samice přišli z jiného prostředí. Roli hraje i otázka, zda byly někdy dříve seznámeny s PET lahvemi a se způsobem odšroubování víčka. Pokud ano, pak by se dalo čekat, že ho můžou odšroubovat. V případě, že gorily nikdy takový úkol neřešily, nemají důvod dostávat se k potravě jakýmkoliv jiným způsobem než obrovskou silou, kterou disponují. A to, že každá z nich použila trochu jiný způsob, ukazuje, že mají jiné individuální zkušenosti. Je možné, že podobné pokusy se prováděly jak v Austrálii, kde žily naše samice, tak v britské zoologické zahradě, odkud přišel Richard. Zajímavé ovšem bude, jak bude láhev s potravou řešit časem Moja. Jestli se naučí techniku své matky a tety nebo tatínka Richarda.

Podle toho, jak to dopadlo, se mi zdá, že ani jedna z goril neměla zkušenost se šroubovacím uzávěrem. Pravděpodobně neměla. Pro gorily není těžké se naučit - v případě, že je jim to ukázáno - jak s lahví manipulovat. Ale protože jsou naše gorily chovány nekontaktním způsobem, to znamená, že ošetřovatel nemůže sedět uvnitř jejich výběhu a ukazovat jim postup, může vše demonstrovat jen přes mříže. Většinou se velice dobře učí mláďata, takže pokud Moja bude mít k dispozici lahve na hraní, třeba bez hmyzu, časem přijde na to, že se dají odšroubovat. Doplnit musíme ještě otázku motivace. Podívejme se na sebe. Kolikrát máme obaly, které mají speciální mechanismus na otevírání, a my přesto vezmeme nůžky a dostaneme se dovnitř hrubým, ale nejjednodušším způsobem. Gorily nás tedy vlastně kopírují a jednají nejjednodušším způsobem, protože to odšroubování uzávěru je poměrně komplikovaná záležitost, zatímco to roztržení vzhledem k jejich síle je bezproblémové.

Může se situace změnit ve chvíli, kdy by byl závěr povolen? Kdyby třeba už byl trošku odšroubován? Myslím, že ano, ale je tady otázka zajímavosti. Nejsem si jistý, jestli pro gorily není zajímavější ten materiál trhat, kdy se materiál deformuje a ony to pozorují, než šroubovat víčko, což jim pravděpodobně z jejich pohledu mnoho neříká.

Pokud bychom tento pokus opakovali poněkolikáté, měnil by se postup, kterým by se gorila dovnitř lahve dostávala? Záleží na tom, zda budou mít ještě další předměty ve výběhu k tomu, aby je použily. Jestli třeba budou mít větvičky, aby je použily jako nástroje. Víme, že šimpanzi chytají termity tím, že používají stébla nebo větvičky jako udice, ale to neznamená, že to samé dělají gorily. Z přírody nejsou poznatky o takovém chování vůbec žádné, otázkou je, co budou mít, jakou budou mít motivaci, v jakém denním nebo nočním období dostanou ty lahve, jaký bude jejich obsah, jestli budou hladové nebo jestli budou nasycené, jestli tu láhev budou brát jako zdroj potravy, kde je něco ukryto, nebo předmět určený zvláště ke hraní.

Zmínili jsme se, že tyto pokusy se již prováděly. Na jakých zvířatech? Podobné pokusy se prováděly třeba s paviány pláštíkovými. Paviánům byly nabízeny PET lahve, kde měli šťávu, a oni samozřejmě použili sílu, rozkousali je, pak tu šťávu vypili. Neodšroubovali lahve. Paviáni ale nejsou lidoopi, jsou to opice.

Existují nějaké rozdíly mezi gorilami a ostatními lidoopy? Existují, a je potřeba si uvědomit, že tam je celá řada faktorů. Za prvé gorily jsou největší a upřímně řečeno také jejich ruce jsou nejvíc zatěžované ze všech lidoopů, čili ta stavba ruky je velmi robustní, a samozřejmě pro některé činnosti je to pro ně obtížnější než třeba pro šimpanze. Další věc je metabolismus. Gorily jsou převážně býložravé, i když je pravda, že velmi často jedí i hmyz, konkrétně termity. Jejich metabolismus je proti lidskému dost pomalý. Čili celkově jejich reakční doba je pomalejší, také hmotnost je mnohonásobně vyšší, takže když sečteme tyto tři faktory, tak já je přirovnávám ke Švédům - drží si velký odstup, pracují pomalu, jsou málo komunikativní. Jejich chování je málo interaktivní, scházejí tam postkonfliktní mechanismy a z toho samozřejmě vyplývá i způsob používání nástrojů.

Na zcela opačném konci jsou šimpanzi, kde všechny ty faktory, o kterých jsem hovořil, jsou úplně obrácené. Oni mají potravu vysoce kalorickou, jsou temperamentní, velmi pohybliví, mají daleko lepší manipulační schopnosti ruky, čili přirozeně jejich motivace, jejich chování je daleko plastičtější. Takže pro ně je přirozené používat nástroje, i když se kvalita myšlení, kvalita mozku, v podstatě neliší.

Orangutani jsou někde mezi, i když tady se toho ví málo, protože ty nejrozsáhlejší informace jsou hlavně z rehabilitačních center, kde orangutani projevují možná nejlepší schopnosti ze všech lidoopů, například umějí pracovat se šroubovákem. Orangutan by možná tu láhev odšrouboval. Mezi lidoopy jsou obrovské rozdíly, ale ve prospěch gorilího chování hovoří obrovská síla. Roztržení PET láhve pro ně nepředstavuje žádnou fyzickou zátěž.

Myslíte si, že by gorila, která žije ve volné přírodě, zareagovala úplně jiným způsobem? Na to je velmi těžká odpověď. Myslím si, že je důležité si uvědomit, že populaci od populace se to bude různit. Tak jako u člověka máme rozdíly třeba mezi horaly a obyvateli nížin, rozdíly budou i mezi populacemi goril. Takže u některých goril bychom mohli čekat sofistikovanější reakci a u jiných asi ta reakce bude spíš rychlá a silová, než že by si daly čas přemýšlet tam, kde to není nutné.

Myslíte si, že existuje nějaké jiné zvíře, odpoutáme-li se od lidoopů, které by bylo schopné tento pokus úspěšně dokončit, to znamená odšroubovat víčko z PET lahve? Ani tady není snadné odpovědět. Je to vše otázka biomechaniky, PET lahev je primárně stavěná na lidskou ruku. Čili předpokládá analogický manipulační orgán, který je schopen tu láhev odšroubovat. Mohli bychom předpokládat, že by se to povedlo možná u papoušků, jinak tam, kde nejsou biomechanické předpoklady, lze toto jednání předpokládat pouze jako napodobování člověka. Zvíře by si třeba pomáhalo zuby. Ale nemyslím si, že by to bylo spontánní, cílené chování.