Zpravodajství a publicistika reagující na upálení Jana Palacha - 1969.
Všechny kapitoly rozhlasové historie nejsou pěkné. Rádio nebyl vždy jen příjemný společník, ale pro mnohé také nástroj politiky. Inspirací je tentokrát datum 17. leden.
17. Ledna 1969 mohli posluchači k činu Jana Palacha slyšet z rozhlasu jen oficiální vyjádření a některá fakta. Tyto zprávy jsou mechanicky vřazeny mezi ostatní informace, čímž dostávají punc menší důležitosti. Až dalšího dne pouštějí cenzoři do médií další šroubovaná prohlášení, ze kterých je zřejmé, jak jejich autoři váží každé slovo. Všichni jsou pohnuti a Palachův čin je vnímán jako nerozvážný.
19. ledna Jan Palach zemřel, ale kurz politiky v Československu se nemění. Jen cenzura médií nabývá na intenzitě a postupně bude ještě hůř. Vyslovit veřejně jiný názor se stává projevem osobní statečnosti.
V rozhlase se svým prohlášením na podporu Dubčekova vedení vystoupili Věra Šťovíčková a Jeroným Janíček. Ještě odvážnější byla den po smrti Jana Palacha poznámka za Rozhlasovými novinami. To už bylo zřejmé, že hlasy těch statečných už z rozhlasových vln zmizí. Jenom nikdo netušil, že to bude trvat tak dlouho.
