Zpívala ráda hot – k výročí úmrtí Inky Zemánkové
V případě Inky Zemánkové, oné „dívky rytmem posedlé“, která ráda zpívala hot a byla proto také (právem) označovaná za naši první jazzovou zpěvačku, můžeme s jistotou připomínat datum jejího úmrtí. Je jím 23. květen roku 2000. Co se týče data jejího narození, je to poněkud složitější. Narodila se 14. srpna. Skoro celý svůj dospělý život uváděla, že to bylo v roce 1925. Teprve po její smrti vyšlo najevo, že si ubírala 10 let. Skutečné datum jejího narození je tedy 14. 8. 1915.
Fotografie, na které Inka Zemánková zpívá spolu se Standou Procházkou za doprovodu orchestru Ferdinanda Petra, pochází z roku 1944, z doby, kdy už za sebou Zemánková měla celou řadu pěveckých úspěchů. Ještě před začátkem války vystupovala s orchestrem Karla Vlacha a také se slavnými Melody Boys R. A. Dvorského. Jazzová hudba byla její doménou a v období první republiky šlo o hudbu, která byla na rozkvětu. Jejím prvním hitem byla píseň Ráda zpívám hot, kterou nahrála v roce 1938.
A nemenší obliby získala další píseň, která se pro Zemánkovou stala po čase charakteristickou už svým názvem: Dívka v rytmu zrozená. Jenže období německé okupace americké hudbě příliš nepřálo. Stejně jako později, v období , kdy se jediným uznávaným směrem stal socialistický realismus, byl jazz se svými americkými kořeny považován za projev úpadkové kultury. Na počátku války chtěl Zemánkovou obsadit do nového filmu, který se měl jmenovat Bloudění v rytmu a byl inspirován americkým životním stylem, režisér Martin Frič. Nacistická cenzura však natáčení zakázala. Frič tedy o něco později obsadil Zemánkovou do filmu Hotel modrá hvězda (1941), v němž poprvé zazněl největší hit Inky Zemánkové – Slunečnice.
Na konci války se s jazzovým zpěvem prosazovala stále složitěji. Přesto se snažila stále šířit dobrou náladu. Odjela později, či přesněji řečeno: byla nucena odjet do válkou zničeného Norimberka, kde zpívala českým dělníkům, kteří zde pracovali v rámci totálního nasazení. Měla už od dětství zakódovanou schopnost překonávat četné útrapy – velmi brzy totiž přišla o oba rodiče. Ujala se jí rodinná přítelkyně, která jí dala i nové jméno – málo se dnes už ví, že skutečné jméno Inky Zemánkové bylo Inéz Koníčková.
Píseň Kamila Běhounka a textaře Karla Kozla se jmenuje Má láska je jazz. A opět vypovídá o vnitřním temperamentu zpěvačky, která měla rytmus dokonale v těle. Při vystoupení na jevišti nezaujímala pouze nehybnou pózu u mikrofonu, ale pohybovala se do rytmu, tančila, vlnila se v bocích… jevy na domácích pódiích dosud nevídané.
Swing dance - ilustrační snímek. Foto: common.wikipedia.org
Jenomže po válce se jazzu opět moc dlouho nedařilo. Po roce 1948 o všem, co je „pro pracující vhodné a co nikoli“, rozhodovaly kulturní komise. A ty po roce 1950 Zemánkové postupně zcela zakázaly vystupovat. Došlo až k tomu, že se musela živit v zemědělství – jezdila na traktoru.
V 60. letech, kdy se situace konečně uvolnila, se začala znovu prosazovat…ale pohříchu více v zahraničí, nežli doma. Zpívala v Polsku, Švýcarsku, Německu a ve Francii. Teprve koncem 60. let se začala více uplatňovat i na domácích pódiích. Vystoupila i v několika rozhlasových pořadech – spolu s Arnoštem Kafkou. Pamětníci dosvědčují, že si udržovala skvělou fyzickou kondici až do konce života.
Glenn Miller Band - ilustrační snímek. Foto: en.wikipedia.org