Zmizelé rokle, skály, rybníky a říční koryta Prahy I.
Určujícím prvkem reliéfu Prahy je Vltava. Zvlášť důležitá a člověkem značně přetvořená část vltavského údolí ležící v areálu Starého Města a Malé Strany je budována třemi terasami. Jde o maninskou terasu, níže ležící terasu újezdskou a nejnižší terasu v úrovni dnešní nivy - tzv. terasu nebovidskou.
Povrch maninské terasy probíhá přibližně Dlouhou ulicí, okrajem Staroměstského náměstí a Jilskou ulicí. Její povrch nebyl ve středověku zaplavován vysokými vodami, takže byl vhodný pro osídlení.
Nejbližší analogií pražských poměrů je niva Labe. Na Vltavě však záhy dochází ke stavbě jezů sloužících ke zvýšení průtoků mlýnských náhonů a údolí je zanášeno pískem přinášeným z horního toku Vltavy, jejíž hladina se tak postupně zvedá o 3 - 3,5 metru.
Historie vnitřního města je historií mnoha generací navážek, které pocházejí z bouraček starých domů, sklepů a velkých požárů Prahy. Stavebním odpadem byly nejen zpevňovány břehy, ale zároveň zaváženo a zužováno koryto řeky, takže například v Dittrichově ulici, kam běžně zasahovaly jarní vody, dnes leží původní niva až pod deseti metry navážek. Jiným příkladem je tzv. Rasův vrch v jižní části Cihelné ulice na Malé Straně, který nepředstavuje původní vltavský ostrov, ale rumoviště po velkém požáru. Zpevňování břehů bylo koncem 9. století završeno stavbou vltavských nábřeží.
Přínos písku do vltavského koryta byl do určité míry kompenzován jeho intenzivní těžbou v prostoru mezi Klárovem a Mánesem. Na druhou stranu byly bláto z pražských ulic a organické odpadky likvidovány tím nejjednodušším způsobem - hozením do řeky například z Karlova mostu. Pravděpodobně z tohoto důvodu se na jesepovém pravém břehu Vltavy, tj. na Starém Městě, objevují v nivě tmavé polohy s organickými zbytky.
Pražské ostrovy se víceméně stabilizovaly v posledních 100 - 200 letech. Dnešní větší pražské ostrovy často vznikly z několika původně izolovaných písčin jako v případě Kampy. Jiné, ležící blízko břehu, zanikly spojením s břehem (příkladem je ostrov pod mostem na Klárově). Naproti tomu umělého původu je Císařský i Slovanský ostrov.
Na plánu z roku 1769 od J. Daniela Hubera je velmi výrazně vyznačeno dnes téměř zaniklé koryto Vltavy, které se táhlo přibližně od mostu Svatopluka Čecha ke Schwaigerovu náměstí a Bubenči, kde pod kostelem sv. Gotharda býval rybník, jímající prameny z báze vyznačené zvodně starého koryta. Paralelně s tímto mohutným korytem zaznamenává veduta menší, jinak nezjištěnou rokli, ústící do tzv. struh, ve kterých byl založen původní bubenečský vodovod do Chittussiho ulice. Obě rokle jsou dnes z větší části zavezeny.
V historii pražského osídlení se uplatnila zejména slepá ramena a meandry řeky. Tradičním problémem je zejména existence slepého ramene pod staroměstskými hradbami, tj. ve směru ulic Revoluční, Na Příkopě a Národní. Bahnité náplavy sahají na Starém Městě od hradebního příkopu až po základy domů, kde působí značné statické potíže, což svědčí o tom, že hradební příkop byl zřízen v místě starého koryta.
Mlýnská strouha malostranské Čertovky teče ve směru důležitého říčního ramena, které dále probíhá pod Vojanovými sady, Valdštejnskou zahradou až po hradčanský ostroh, zde se stáčí k východu a ústí pod bývalou Strakovou akademií, kde stávala význačná studánka. Další zasypaná stará ramena různého stáří můžeme nalézt pod Zlíchovskou skalou, na severním úpatí Žižkova vrchu, východně od Libeňského ostrova a na dalších místech.
