Život za mikrofonem
Mikrofon se pro mnoho rozhlasáků (později i těch, kteří pracovali v televizi jako hlasatelé) stal magickým předmětem, kolem něhož se odvíjel celý jejich život. Stal se jim často do značné míry předmětem osudovým. Nejinak tomu bylo v případě Richarda Honzoviče.
Přiložená archivní fotografie ilustruje prostředí, v němž rozhlasoví hlasatelé trávili veškerý svůj pracovní čas. Je to hlasatelna z dob, kdy Richard Honzovič za rozhlasovým mikrofonem svoji dráhu začínal. V Československém rozhlase působil v letech 1952 – 1959. Je pozoruhodné, že touhu stát se hlasatelem měl v sobě už od dětství. Sám o tom vypráví na archivním snímku, který si ve třech částech můžete na této stránce poslechnout. Snímek je pozoruhodný především tím, že zatímco hlas Richarda Honzoviče si můžeme připomenout na množství nahrávek, na kterých vždy důsledně vystupuje jako interpret, na této jediné se rozhovořil sám za sebe…především sám o sobě.
K tomu, aby se stal hlasatelem, ho předurčoval mimořádně znějící hlas. Jeho hluboké barytonové ladění umožnilo překlenout skutečnost, že začínal s hlasatelstvím velmi mlád (bylo mu pouhých 18 let, když zasedl poprvé do rozhlasové hlasatelny). A velmi brzy dostával úkoly spočívající v interpretaci závažných sdělení. Jeho projev byl čistý, přitom komorní…a do značné míry odosobnělý. Ideální dispozice pro hlasatele.
Už od roku 1953 si Honzovičova talentu všimli filmoví tvůrci a svěřovali mu komentáře k filmům. Brzy se začal uplatňovat také v dabingu, jemuž se později věnoval velmi často. A netrvalo dlouho a jeho služeb začala využívat i televize. V roce 1959 ho pak Česká televize natrvalo z rozhlasu přetáhla. Na obrazovce se začal objevovat po boku své kolegyně Kamily Moučkové.
Někdejší kolegyně Richarda Honzoviče, bývalá hlasatelka ČsT Kamila Moučková (na snímku z roku 1996 s Jiřím Dienstbierem). Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Od počátku společenských změn, jež se začaly postupně prosazovat v druhé polovině 60. let, projevoval Honzovič jednoznačně kladný postoj vůči demokratizačnímu procesu. V srpnu 68 se intenzivně zapojil do protiokupačního vysílání. Hlasatelsky se také podílel na vysílání tzv. Svodobného vysílače XIV. mimořádného sjezdu KSČ, který byl později normalizátory označen za ilegální. V roce 1969 byl z televize vyhozen a bylo mu zakázáno vystupovat na mikrofon jak v televizi, tak v rozhlase.
Ale i poté, kdy nesměl vystupovat v hlavních médiích, zůstal mikrofonu věrný. Po roce 1990 se živil (v postavení tzv. „na volné noze“) příležitostnou četbou komentářů, uváděl filmové týdeníky, působil občas v dabingu, především však velmi často spolupracoval se Zvukovou knihovnou určenou především pro nevidomé občany.
Po roce 1990 se Honzovič vrátil na krátký čas do České televize, působil hlavně v televizním dabingu a jako „voiceober“ ve zpravodajství. V roce 1991 se umístil na třetím místě v kategorii moderátor publicistických pořadů v anketě TýTý. Po jistou dobu uváděl zpravodajský týdeník Objektiv, potom pořad Trh, obchod, finance a večerní zprávy.
Pozoruhodné interview, které je ve třech částech umístěno na této stránce, s Honzovičem natočil rozhlasový redaktor Boris Riegler. Rozhovor se uskutečnil v rámci cyklu Klobouk (s podtitulem…Na otázku, kterou si vytáhl ze sto jedna let starého klobouku, odpovídá Richard Honzovič). Pořad vznikl v roce 1997 a Riegler (1937-2010) v něm působí, jak bylo jeho zvykem, coby moderátor poněkud nestandardně. Ale možná právě pro tento přístup se mu podařilo otevřít nebývalým způsobem Honzovičovo nitro.
Richard Honzovič, jehož nezaměnitelný hlas zazníval českým posluchačům (i divákům) po celou druhou polovinu minulého století (a ještě i několik let poté), žil svůj život za mikrofonem v rozpětí let 1934-2005.
Závěsné mikrofony (ilustrační foto). Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu