Život mezi slony

1. část rozhovoru s Andreou Turkalo Andrea Turkalo už devatenáct let žije na nevelké základně v lesích na jihozápadě Středoafrické republiky. Každý den odtud vyráží na pozorovatelnu skrytou na okraji jedinečné "mýtiny pralesních slonů". Za podpory Společnosti na ochranu přírody (Wildlife Conservation Society) a americké vlády zkoumá život pralesních slonů a snaží se přispět k jejich ochraně.

Andreu Turkalo jsme navštívili v dubnu letošního roku. V uplynulých týdnech jsme na webu Odhalení zveřejnili tyto příspěvky:

S Andreou za pralesními slony,

Panorama Dzanga Bai

Z fotografií pořízených na mýtině Dzanga jsme sestavili také kalendář, jehož výtěžek je určen na vybavení pro strážce rezervace Dja. Zakoupit si ho můžete ZDE.

Ve které části Afriky se mýtina Dzanga nachází, se můžete podívat ZDE.


Kdo objevil "sloní mýtinu" a kdy?
Této mýtině se říká Dzanga a je známá tím, že na ní lze pozorovat divoká zvířata. Mám přítele v Německu, který sem poprvé přijel v 60. letech minulého století a natáčel tu. Dnes mu je přes sedmdesát, ale pravidelně se sem vrací točit. Když poprvé přijel, neexistovala silnice do Bayangy, takže šel se vším vybavením pěšky. Prochodil celou oblast a natáčel. Než přijel v 60. letech, místo samozřejmě znali BaAkové. Když se staršími z nich o této oblasti mluvíte, vzpomínají, jak tu zamlada lovili. Dnes je tu národní park, takže se zde lovit nesmí, ale oni o této oblasti vždy věděli. Jsou tu i další mýtiny, ale žádná se nevyrovná Dzanga Bai, kde můžete vidět denně 40 až 100 slonů.

Proč na ni přicházejí v takovém počtu?
Kvůli minerálům. V suchém období vyhrabávají velké jámy, v této době se snaží skrz vodu dostat hlouběji k minerálům. Tyto minerály jim pravděpodobně pomáhají s trávením potravy. Velká část potravy, kterou najdou v pralese, má špatnou kvalitu. Jedinou kvalitní potravou je ovoce, ale to je sezonní, k dispozici je pouze v určitých obdobích, takže když sloni nemají ovoce, jedí listí, kůru - cokoliv najdou. A pravděpodobně taková potrava obsahuje i jedovaté látky. Přicházejí tedy sem a žerou zeminu, protože minerály v ní obsažené pravděpodobně slouží jako lék a snižují toxicitu potravy.

Část základny v pralese. Aby sem nebylo potřeba dopravovat příliš velké množství paliva, využívá Andrea k dobíjení akumulátorů solární panely.

Kdy jste sem přijela a z jakého důvodu?
Poprvé jsem přijela v roce 1987 nebo 1988, protože v té době jsem byla provdaná za muže, který pracoval na výzkumu goril a já spolupracovala na jeho studii. Přijeli jsme v roce 1987, vydali se na mýtinu a přespali tam na zemi. Celou noc jsme slyšeli slony. Bylo to jedno z nejúžasnějších míst, které jsem kdy navštívila. Žila jsem i na severu země, u severní hranice s Čadem a tehdy tam žilo mnoho slonů. Ale už je zdecimovali súdánští a čadští pytláci. V roce 1990 jsem pracovala pro WWF v Bayanze, kde jsem pomáhala s řízením projektu, a potom jsem přišla sem a začala pracovat na své studii. Takže od roku 1990 jsem tu na plný úvazek a v podstatě nepřetržitě, každý rok jezdívám do Států jen asi na šest týdnů. Vypěstovala jsem si na slony závislost.

Co bylo hlavním cílem vašeho výzkumu?
Když jsem začínala svůj výzkum, nikdo ještě pralesní slony nestudoval tak, že by je přímo sledoval. Jediné předchozí výzkumy se uskutečnily v Libérii a myslím i v Sierra Leone a zabývaly se tím, co po slonech zůstalo. Zkoumalo se, čím se sloni živí, a to bylo vše. Zdejší mýtina je první příležitost pozorovat pralesní slony na otevřeném prostranství. Uvědomili jsme si, že když slony pozorujete, můžete je jednotlivě identifikovat. Dělal to v Manyaře v Tanzanii Iain Douglas-Hamilton v 70. letech. Zde je jediné místo, kde můžete pozorovat velký počet pralesních slonů a poznat je. Omezením je pro nás mýtina. Nemůžeme za slony do pralesa.

Jak od sebe jednotlivé slony rozeznáte?
První znak jsou uši. Když si uši prohlédnete, uvidíte trhliny a díry. Zakresluji si je a pro každého slona mám identifikační kartu, kam zapíšu také pohlaví, věkovou skupinu, a u samic - samice obvykle žijí ve skupinách - popíšu také ostatní členy skupiny. U samců je to odlišné. Většina dospělých samců jsou samotáři, putují každý sám. Proto je bereme jako jednotlivce. I u nich zakreslujeme uši. Ale také hodně fotografuji a natáčím slony na video. Mám kartotéku fotografií jedinců, podle kterých je mohu v budoucnu identifikovat. Takže když se večer vrátím domů, mám ještě práci. Je tu spousta slonů a za posledních 19 let jsem vyrobila identifikační karty pro více než 4000. Z nich pravidelně vídám 600 až 800.

Samec slona pralesního. Jde o samostatný druh. V savanách žije slon africký.

Dáváte slonům jména?
Ano, všichni mají jméno. V některých studiích jim dávají čísla, ale já si čísla špatně pamatuji - byla to dvacet sedmička, nebo osmdesát čtyřka? Raději jim dávám jména.

Podle čeho je vybíráte?
Náhodně, nemám žádný systém. Někteří mají systém, kde jména všech jedinců v jedné skupině začínají stejným písmenem, třeba "M". To já nedělám. Dávám jim jména, jaká mě napadnou.

Nyní se ovšem věnujete i výzkumu, který se zaměřuje na sloní komunikaci.
Ano, zkoumám jejich jazyk, to, jak se dorozumívají. Sloni mají celý repertoár zvuků s různými významy. Snažím se je nahrávat a natáčet na video. Pomocí počítače potom zkoumám, jak jsou jednotlivé zvuky strukturované, protože různé projevy mají různou strukturu. Tím, že slony znám tak dlouho, vím, co která sociální situace znamená a co mohou chtít vyjádřit. Například se setkají dvě sestry, měsíce jsem je neviděla, ony se asi také neviděly měsíce, a provádí nadšený uvítací obřad. Kolegové v USA vyvíjejí monitorovací program s pomocí nahrávek zvukových projevů slonů, u kterých vidíme, co se právě děje. Zaznamenáváme tyto zvuky a budujeme z nich slovník sloní řeči k interpretaci zvuků, u nichž slony nevidíme.

Cestou ze základny k mýtině je třeba přebrodit říčku.

Čili sestavujete svého druhu slovník...
Ano. Když slyším nějaký zvuk, vím, co se asi děje. Třeba že slon protestuje, když ho matka někam strká. Nebo mručení, takový hluboký zvuk, kterým obvykle matka hledá své potomky. U kempu jsme měli skupinu slonů a jedna slonice vydávala toto mručení. Je to úžasný zvuk, zní trochu jako předení kočky, ale hluboké. Chtěla bych natočit kočičí předení, abych se podívala, jak vypadá v počítači. Tato slonice tímto zvukem hledá potomky - jeden může být tu a jiný tam - zamručí a oni poznají její hlas.

Máte mezi slony, kteří přicházejí na mýtinu, nějakého oblíbence?
Mám oblíbeného slona. Je to samec a jmenuje se Hilton - stejně jako ten hotel. Je to největší býk a má dvoumetrové tenké kly. Mnoho let byl dominantním samcem na mýtině. Když přišel, každý žasl: "Hele, Hilton." Přicházel v době říje kvůli samicím, ale letos jsem ho neviděla. Možná zahynul, protože už byl starý, anebo ho možná ulovili. Přicházel pouze v období od prosince do března, nacházel si tu samice a pářil se s nimi. Byl opravdu výjimečný. Celý rok se neukázal a objevil se v lednu nebo v únoru. Můj rok byl úplný, až když Hilton přišel na mýtinu.

Popsat barvu slonů nelze. Záleží na tom, jakou barvu má bahno...