Zdeněk Mančal a Miloslav Disman: dva rozhlasové osudy
Oba patří k legendárním postavám rozhlasové historie. Oba se zároveň aktivně zapojili do Pražského povstání a na jeho sklonku pak mohli Pražanům ohlásit zprávu o německé kapitulaci. Jejich poválečné osudy byly ovšem diametrálně odlišné. Zatímco legendární hlasatel Zdeněk Mančal trávil 50. léta v komunistických kriminálech, zasloužilý umělec Miloslav Disman pak nejen na zkouškách svého věhlasného uměleckého souboru, ale i na stranických schůzích.
V rozhlasových službách
Miloslav Disman i Zdeněk Mančal začali pracovat pro Československý rozhlas ještě před druhou světovou válkou. I díky své původní učitelské profesi zde Disman proslul především díky pedagogické činnosti, stal se mimo jiné zakladatelem legendárního dětského rozhlasového souboru. Ten nese jeho jméno dodnes. Miloslav Disman ovšem patřil mezi přední průkopníky rozhlasové reportáže a významné představitele nově vznikajícího rozhlasového umění. V roce 1938 kupříkladu posluchačům mistrným způsobem přiblížil atmosféru probíhajícího Všesokolského sletu. Ve 40. letech působil i jako divadelní režisér v Umělecké besedě, v Realistickém divadle nebo v Divadle Voskovce a Wericha.
Rodák z Litomyšle Zdeněk Mančal působil díky svému kultivovanému projevu jako přední rozhlasový hlasatel. Stejně jako jeho starší kolega se i Mančal za války zapojil do odboje. Zatímco Disman podle svých vlastních vzpomínek spolupracoval především s ilegálním vedením KSČ a Národně revolučním výborem české inteligence, Mančal navázal kontakt s organizací Obrana národa. Teprve na sklonku války se podařilo jednotlivé roztříštěné skupiny v rozhlase koordinovat a připravit na blížící se povstání.
Miloslav Disman ve svých vzpomínkách uvádí, že ho práce novináře během protektorátu několikrát přivedla do úzkých. Jedna z nejtěžších zkoušek pro Dismana přišla na pohřbu aktivistického novináře a kolaboranta Karla Lažnovského. Disman po letech přiznal, že se asi mohl ve svém povinném projevu za rozhlasové pracovníky chovat odvážněji. Přání tak zůstalo pouze otcem myšlenky.
Hlas povstání
Pražské povstání. Signálem k jeho vypuknutí se stalo Mančalovo legendární ohlášení: „Je právě sechs hodin.“ Díky heroickému výkonu se stal Zdeněk Mančal jedním z jeho symbolů. Za probíhající střelby a v bezprostředním ohrožení života, v uniformě důstojníka předmnichovské československé armády burcoval své spoluobčany do boje. Hlášení Zdeňka Mančala (ale později i jeho kolegů Kozáka a Malíka) přinášelo povstaleckým bojovníkům cenné informace o postavení německých jednotek, situaci v budově apod. Především však dodávalo Pražanům tolik potřebnou naději. „Revoluční“ vysílání bylo doprovázeno vlasteneckými písněmi a skladbami českých skladatelů. Vysílalo se prakticky nepřetržitě. V neděli 6. května v 17:20 se ovšem Němcům podařilo díky náletu stíhacího bombardéru Me 262 vysílání na zhruba 90 minut přerušit.
Čtvrttunová puma proniká zadní stěnou vinohradské budovy až dolů do haly, kde vybuchuje. Exploze bortí několik stropů a způsobuje několikametrový kráter, jen pár metrů od studia v suterénu. Umírá několik obránců a vysílací i spojová technika jsou natolik poškozeny, že přes veškeré úsilí není možné z Vinohrad vysílat. Už v sedm hodin večer rozhlas opět – byť provizorně – vysílá z náhradních prostor ve Strašnicích. Po dalších bojích se rozhlasové studio přesouvá do prostoru Husova sboru na Vinohradech. Zprávu o bezpodmínečné kapitulaci zde na vlnách 415 metrů vysílají společně Zdeněk Mančal s Miloslavem Dismanem. Po válce a zejména po únoru 1948 se ovšem jejich osudy radikálně rozchází.
Na schůzi
Miloslav Disman vstupuje do KSČ a dál pokračuje v kariéře rozhlasového režiséra a pedagoga. Ve svém uměleckém souboru pomáhá vychovat desítky budoucích českých umělců a rozhlasových pracovníků. Ti na něj později vzpomínají jako na přísného, ale laskavého vedoucího. Disman má ovšem i druhou tvář. Angažuje se totiž i politicky. Je aktivním členem zprofanovaného Svazu československých protifašistických bojovníků, získává titul zasloužilého umělce, medaili „Za obětavou práci pro socialismus“ apod. V době pražského jara se přiklání k tzv. obrodnému proudu v KSČ, a proto musí odejít v roce 1971 do penze. O deset let později ve věku 77 let umírá. Po Dismanově smrti vychází jeho vzpomínky na úlohu rozhlasu během Pražského povstání, nazvané prostě – Hovoří Praha. V nich autor vyzdvihuje úlohu komunistické strany nebo Sovětského svazu, o tragickém poúnorovém osudu svého kolegy Mančala však mlčí.
I na stavbě
Zdeněk Mančal musí jako „nepřítel lidově demokratického zřízení“ milovaný rozhlas opustit už v březnu 1948. Je obžalován z vlastizrady, nakonec je odsouzen „jen“ na tři roky za neoznámení úmyslného trestného činu. Trest vykonává v nechvalně proslulých jáchymovských dolech. Podle vzpomínek svých spoluvězňů si i zde zachoval svůj pověstný šarm a noblesu. Po propuštění se živil manuálně jako stavební dělník a skladník. V roce 1968 se pokusil do rozhlasu vrátit. Návrh na Mančalovo očištění podal rozhlasové rehabilitační komisi jeho dávný kolega Miloslav Disman. Naději na návrat spravedlnosti však zhatila sovětská invaze v srpnu téhož roku. Zlomený Mančal umírá předčasně v zapomnění ve věku pouhých 62 let.
Zdroj:
Archiv Českého rozhlasu
Disman, Miloslav: Hovoří Praha, Svoboda, Český rozhlas, Praha, 1985