Zamyšlení nad obětí Jana Zajíce
Oba se snažili vyburcovat lidi k protestu proti lži a nespravedlnosti, proti vypočítavé přizpůsobivosti. Smrt Jana Zajíce byla už tehdy zastíněna Palachovým jménem a její ohlas byl potlačen pokročilejší normalizací.
Slyším vaši zbabělost
křičí v polích
řve ve městech
skuhrá na rozcestích
jektá strachem ze smrti
a necítí
že smrt upozorňuje a vábí
Bije z věží kostelů
umíráček národu a zemi
Ve jménu života
vašeho
hořím
Jan
Dokument Charty 77 číslo 15/89
Zhruba měsíc po smrti Jana Palacha, 25. 2. 1969, se na Václavském náměstí v Praze upálil devatenáctiletý student železniční průmyslovky z Vítkova na Opavsku Jan Zajíc. Jeho čin, stejně jako čin Jana Palacha, byl motivován láskou k pravdě. Oba se snažili vyburcovat lidi k protestu proti lži a nespravedlnosti, proti vypočítavé přizpůsobivosti. Smrt Jana Zajíce byla už tehdy zastíněna Palachovým jménem a její ohlas byl potlačen pokročilejší normalizací.
Nyní, po dvaceti letech, bylo výročí sebeupálení Jana Palacha signálem k celému týdnu spontánních manifestací, které v normalizovaném Československu neměly obdoby. Máme za to, že my všichni jsme památce Jana Zajíce mnoho dlužni. Mladý člověk, který se rozhodl obětovat život, aby probudil své spoluobčany z nadcházející letargie, by neměl být zapomenut. Pokusme se alespoň nyní, po dvaceti letech, na čin Jana Zajíce reagovat. Ne již demonstrativně, ale každý na svém místě a dle svého uvážení. Jak bude vypadat život v naší zemi, záleží na nás samotných, na každém z nás. Každý z nás může ve svém okolí vidět lži, nespravedlnosti, každý z nás je svědkem neodpovědného, lehkovážného a prospěchářského rozhodování. Nesmiřujme se s tím. Jeden apel, jedna stížnost nebo protest, ty mohou být umlčeny. Když jich budou tisíce, když se proti každému nesprávnému rozhodnutí zvednou hlasy všech, proti kterým je namířeno, nebude je možné umlčet, pominout ani překroutit. Uvědomme si, že naši krajinu nedevastují úřední rozhodnutí, ale my sami, když tato rozhodnutí provádíme, že moc podle naší ústavy nepatří úředním orgánům, ale lidu. Tím, že bez protestu a ve strachu z nepříjemností provádíme všechno, co nám kdo nařídí, nebo že k tomu mlčíme, i když víme, že je to špatné a škodlivé, jsme sami tvůrci křivd a nesprávností.
Nikdo to neudělá za nás. Budeme-li jen čekat, až nám z naší neutěšené situace pomůže někdo jiný, nedočkáme se nikdy. Není pravda, že jednotlivec nemůže nic ovlivnit. Obracejte se na své volené zástupce ve všech stupních zastupitelských orgánů od národních výborů až po Federální shromáždění ČSSR. Nejsou to naši páni. Měli by to být správci naší země a našeho společného majetku. Upozorňujme na každou nepravost a nenechme se odbýt. Ve svém okolí se všichni setkáváme s mnoha věcmi, s nimiž nesouhlasíme. Nemlčme k tomu. Kritizujme a hledejme a navrhujme řešení, která by přinesla užitek všem, jichž se týkají.
Naše krajina, naše hospodářství a společnost jsou ve strašném stavu. Pokusme se to změnit a napravit. Záleží to v první řadě na nás samotných. Nebojme se obětovat svůj klid a pohodli, neutkejme se do anonymity. Vždyť Jan Palach a Jan Zajíc se odvážili obětovat to nejcennější - život.
V závěru dopisu na rozloučenou Jan Zajíc píše: „Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum. Ať moje pochodeň svítí na cestu svobodnému a šťastnému Československu.“ Pokusme se jeho výzvy uposlechnout.
Tomáš Hradílek, mluvčí Charty 77
Dana Němcová, mluvčí Charty 77
Saša Vondra, mluvčí Charty 77